Moji milí,
konečně se nám podařilo podniknout větší dodávkový výlet, dodávka plně obsazená a vyrážíme – 3 dospělí a 4 děti. Dneska píšu o tom, jaké to bylo, jaká místa jsme objevili, jak mě to vlastně celé položilo na kolena a zase vrátilo zpět k sobě. Taková jedna týdenní dovolená totiž umí se člověkem (jako já) zamávat všemi směry. A nebylo to úplně easy, to říkám narovinu. Jasně, mohla bych popsat ta krásná místa, která jsme navštívili a dobrý, ale hodně by tomu chybělo…ta opravdovost, autenticita, to, jaký náš život prostě je. A protože docela často není jen růžový, plný splněných snů a nadějeplných myšlenek, cítím, že i toto sdílení tu má své místo. Bude to upřímně a lidsky otevřené. Tak mě to dává smysl.
Celé to vyprávění je trošku jako ledovec. Kousek je vidět, ale velký kus je ještě schovaný v moři, ve mně.
Pojďmě mrknout nejprve na to viditelné. Ok, začínáme tím, že 3 ze 4 dětí mají teplotu, afty v puse. Ok, posouváme začátek dovolené a z plánovaných 10 dnů se rázem stává týden. Ok, jsme s tím v pohodě, užijem si to i tak. Podařilo se nám sbalit a fakt vyrážíme, nevěříme tomu. Jedém! A kam pojedem? Původní 10denní záměr pár dní v Rakousku, pár dní v Chorvatsku (já potřebuju hory, děti zase moře). Když jedeme jen na týden, pojedem do Rakouska, takový byl druhý plán, tam si to víc užijem, než jen koupačka u moře. Tý jo, předpověd počasí na Rakousko (okolí Wagrainu) dost bídná, zima a déšť. Ok, máme čas do Vídně, tam se rozhodneme, kterým směrem se vydáme. Ok, při cestě se dost bavíme tím, kam vlastně pojedem. Je to trochu punkový a hlavně svobodný! Zkoumáme různé varianty a předpovědi počasí. Nakonec vítězí Baška v Chorvatsku (byli jsme tam už několikrát, i jsme o tom psali tu). Pár dnů teplíčka a moře a pak to vezmeme domů přes Rakousko. Všichni z toho máme radost, jen víme, že nás čeká podstatně delší cesta… Ale děti jsou vzorné, spolupracují, mezi malýma klukama je mezera, takže se ani nemůžou hádat o hračky. Supr, jedeme…jedeme.. no nakonec 13 hodin, za setmění přijíždíme do kempu a 3 ze 4 dětí se vrhají nadšeně do vody. Tomíkovi se vlny ani vající vítr na první (a pak už na žádný další) pohled nezamlouvají. Pivo za odměnu, postavit stan, rozložit spaní v dodávce a šup do hajan.
Druhý den ráno pobalit tisíc věcí, které na pláži (ne)potřebujeme a jdeme k vodě, holčičky nadšený, Tomík po první minutě ječí pryč, jdeme pryč, já chci domů. Ok, to ustojím, zvykne si. Jdu koupit slíbenou zmrzlinu, to pomůže. Nepomáhá, děti si hrají, ale Tomík je dosti nervózní. Odpoledne už se mi zdá dost horký, beru ho i přes protest do vody, protože úpal nechceme, že jo. Tomík opět ječí, no náladu mi to nezlepšuje. Ale dobrý, druhý den už nemá fučet, vlny nebudou, zalíbí se mu to. Tomíkova nálada je pod bodem mrazu, odcházím s ním dříve z pláže, jen tak pro kontrolu ho měřím (před tím měl po dva týdny 2x několikatidenní horečky a nevím proč). Ty kráso, 38,5. To už je na mě trochu silný kafe, představa horečkového dítěte u moře, když už jsme konečně někam vyjeli, mě fakt zasáhla. Mám chuť okamžitě odjet a už nikdy nikam nevyjet. Volíme klidový režim, ještě, že tam byla segra s Koubou a se vším mi pomohli, vzali si Terinku. Druhý den za námi dorážejí i Honzíkovi rodiče, po celé noci horeček jsem úplně zoufalá. Takhle situace jen otevřela další smutky, které si v sobě nosím. Cítila jsem, že se vykoupání v pořádném myšlenkovém blátě blíží. Ale zatím koukáme na to povrchové. Beru si historicky první prášek na zklidnění, protože jinak bych asi brečela na každém kroku. Asi pomohl, zklidnila jsem se. A večer jeden koktej Sex on the beach taky pomohl. Tomíkovi se udělaly v puse afty (chytnul to od zbytku party, která si tím prošla před odjezdem). Ok, to naštěstí netrvá dlouho. Další den už byl bez teploty, díky Koubovi a Honzíkovým rodičům jsme mohli vyrazit se ségrou na procházku kaňonem a trochu jsem se posbírala. Ale stále jsem cítila, že cosi nepříjemného klepe na dveře.
Tomík už sice do moře nevlezl, ale ostatní děti si to užívaly, potápěly se, blby ve vodě i na suchu, prostě fajn dovolená u moře. Když jsme se s mořem loučili, všechny nás dostala Tomíkova reakce. V absolutní radosti mával moři, že už odjíždíme, to byla tak upřímná radost a úleva v jednom 🙂
Pak přejezd směr Wagrain a Sankt Johann im Pongau, jižně od Salcburku. Máme skvělého průvodce Toulky s dětmi v báglu – Rakouské Alpy a okolí a díky němu se nám pěkně plánovali výlety po okolí, možností je spousta a je to celé hodně baby friendly. Hory mě volají čím dál více. Vždycky byli naší srdcovou záležitostí, a tak nějak jsem cítila, že už potřebuju zažít ten pocit malosti v přítomnosti majestátných hor a taky je ukázat dětem.
Ubytovali jsme se v Sankt Johannu v kempu Kastenhof – malý, ale klidný a příjemný. Kempovali jsme hned vedle dětského hřiště a pracujícího bagru – pro děti ideál. Pohoda, všechno celkem dobře vychází.
Jeden den jsme strávili ve Wagrainu – lanovkou na Grafenberg, kde se nachází doslova dětský ráj. Asi tříkilometrový okruh, kde se střídá jedna atrakce za druhou, hřiště, jezírko s vorem, lezecká stěna, spousta různých houpaček, bosonohá stezka, dojení kraviček, restaurace a pro rodiče krásné výhledy, protože jinak o turistice nemůže být moc řeč. Spokojení.
Druhý den návštěva soutěsky Lichtensteinklamn – asi 1,5 km dlouhá procházka krásnou soutěskou plnou hučící vody a skal až k velkému vodopádu a pak stejnou cestou zpět. Moc se nám tam líbilo.
Odpo bylo horko a chtělo to zchladit. Vyrážíme k nedalekému jezírku Jagersee, které se pyšní průhledně čistou vodou a krásnými výhledy na horské masivy. Děti si s sebou táhly všechny plavecké pomůcky včetně ploutví. Jemně jsem jim naznačovala, že ta voda může být studená a třeba to nebude úplně na potápění… joo, studená byla, a jak. Pro fandy Wima Hofa značka ideál, děti z počátku lehce v šoku, ale postupně se tam osvěžili všechny až na Tomíka, ten je prostě teplomilec a taky naštvanej od moře, že se tvářil, že už se koupat nebude nikdy. (Nakonec tu jeho nechuť prolomil jeden teplý, bahnitý rybník u nás 🙂 ).
V plánu byl ještě třetí den v Rakousku, ale vzbudili jsme se do mlhavého a upršeného rána a vyhlídka nebyla lepší na celý den, tak jsme pobalili věci a vyrazili. Při cestě jsme opět zvažovali různé varianty, kam dojedeme. Příjemná pauza u jezera Attersee, krátká koupačka a hřiště a rozhodnutí, že dojedeme domů. Cesta byla opět celkem dlouhá, ale děti se držely. Poslední tři hodiny jsem hypnotizovala čas na navigaci, ale táhlo se to. V čase 43 minut do konce cesty už jsme byli všichni dost zničení, děti vypadaly hodně utahaně a v tu chvíli mi blesklo hlavou, jestli v tomhle rozpoložení dojedeme po desáté večer domů, bude to náročné. Tak jsem popadla plyšového Mickey Mouse a barbie a rozjela divadlo, aby se děti trochu pobavily. No ve finále jsme se smáli všichni a to dost, až jsem sama sebe překvapila svoji vtipnou improvizací. Na Mickey Mousovu otázku, co se dětem líbilo na dovolené nejvíce, padlo 2x hřiště, 1x nanuk a naštěstí to Terča zachránila tím, že řekla hory. Smích krásně uvolnil nahromaděné pocity a únavu nás i dětí a celý příjezd domů už byl na pohodu. Tak jen takový malý tip na náročné dojezdy domů – vyventilovat přetlak nějakým vtipným divadélkem se osvědčilo 🙂
Tak jo, toť naše dovča, ale teď ještě mrknu pod povrch, trochu se potopíme (já doslova) a mrkneme, jak velký kus ledovce je schovaný pod vodou. Těch důvodů, proč mě tento trip přivedl do jakéhosi emočního propadáku je více. Jednak Tomíkova horečka, protože už všech těch dětských nemocí bylo prostě moc v posledních měsících. Jednak je to samotným cestováním dodávkou, protože to mám prostě s Honým hodně spojené, a pak taky obrovský smutek z toho, že děti nemají tátu. Vysvětlím dále.
Loni jsme podnikli jen pár menších výletů dodávkou a vždycky to doprovázely moje slzy, protože každé rozložení postele, roztažení markýzy nebo vaření kávy na bombě mám neskutečně spojené s Honým. Tak nějak jsem doufala, že už to letos zvládnu lépe. Ale moc ne, Honý prostě chyběl a dodávkové cestování bez něj je pro mě stále hodně náročné. Uvědomila jsem si, že zvládnu natrénovat a uběhnout půlmaraton, nechám si udělat tetování a celou zimu se koupu v ledové vodě, ale podnikat výlety dodávkou bez Honýho a ještě k tomu na místa, která mám s ním spojená a na kterých na mě skáče jedna vzpomínka za druhou, je prostě strašně těžké. Tak moc, že jsem měla několikrát chuť to vzdát. Ale vím, že to nevzdám, protože to máme všichni moc rádi, protože dodávka je jeden z důležitých Honýho odkazů a protože je to prostě ten lifestyle, ve kterém jsme si přáli, aby vyrůstaly děti. Vanlife byl jeden z Honýho životních snů a já jsem díky celé této zkušenosti pochopila, že abych v tom mohla pokračovat, potřebuju si nejdřív vším tím bolavým projít, prožít a přijmout to, smířit se. Ale pochopila jsem to až teď, s odstupem dní, potřebovalo si to trochu sednout. A taky vím, že na to musím postupně, že se tím nesmím přehltit, a tak cítím, že musím zvolnit, abych to všechno vstřebala.
Další vlna srážejících myšlenek a pocitů se týká dětí bez táty. Víte, všem lidem přeju to největší štěstí a radost, ale když na tom výletě vidím všechny ty spokojené rodiny a táty, co si s dětmi hrají, nosí je a blbnou spolu, je to pro mě dost těžké. To je téma, které v sobě zatím nemám nijak vyřešené a urovnané. Pořád ho hrnu před sebou a bojím se to pustit víc k tělu. Ale poslední dobou to čím dál víc klepe na dveře a já vím, že se tomu nemůžu vyhýbat napořád. Přiznat si to, že nemají tátu a přijmout to. Nevím, jestli to někdy dokážu, možná to má celé nějaký smysl, ale já ho prostě nejsem schopna vidět a pochopit. Možná jednou a možná taky ne. Je to rok a půl od Honýho smrti a já se stále zabývám sebou a tím, jak se s tím vypořádat a zároveň se snažím najít smysl svého života. Snažím se neřešit to, co všechno mohly děti s Honým zažít, co by je naučil, jaké by to bylo všechno jiné. To je pro mě zatím dost náročné téma, ale vím, že i jeho čas k otevření přijde.
Co říci závěrem? Dovolená byla hezká, myslím, že v té čisté přítomnosti jsme si ji všichni užili, ale otevřela ve mě spoustu bolavých míst a smutku. Doma to na mě celé padlo. Navíc v době 7. výročí naší svatby. A snažím se opět najít. Vím, že potřebuju čas o samotě, koukat na hvězdy, běhat v lese a psát. Chtěla jsem se v horách o trochu víc najít, místo toho jsem se zase ztratila. Ale možná to byla jen odbočka, které na té mé cestě má své místo. Jdu dál, ale ordinuju si pomalejší tempo, pokud možno víc ticha a jednoduché letní zážitky. Zpomalit a zjednodušit a dál se uvidí.
Vám přeju pěkné léto plné nových zážitků a radostí z obyčejného bytí 🙂
