Slovinsko nebylo od počátku naší cílovou destinací, ale okolnosti nás přiměly směřovat naši cestu nejprve sem a my jsme za to nakonec moc rádi, protože jsme mohli poznat krásy této malinké země, o které jsme skoro vůbec nic nevěděli, ostudy. Při cestě tam jsme zjistili, že neumíme ani pozdravit a poděkovat, naštěstí spojení “Dober dan” se dost dobře pamatuje. I další slovinská slovíčka nás pobavila, “otroci” (děti) a “sladoled” (zmrlina) asi vedou, ale i spousta dalších slov zní tak nějak hezky a měkce, skoro jako když komolí slovíčka Terezka.
Den 1 – cesta do Slovinska, rezervace Zelenci
Tak ale zpět k cestě, vyráželi jsme v neděli ráno z Poličky, vzali jsme to přes Brno, Mikulov, Vídeň, Bruck an der Mur, Klagenfurt, Villach a hned za rakouskými hranicemi leží Granjska Gora. Vedla nás tudy navigace, ale příště bychom asi jeli přes Štýrský Hradec. Protože jsme přijížděli až navečer, neměli jsme velké plány, a tak návštěva malého zeleného jezírka pět minut cesty autem od města zněla jako dobrý nápad. Veledobrý, jak se hned ukázalo.
Jezírko, o kterém je řeč, se nachází v přírodní rezervaci Zelenci a je to naprosto úžasné místo. Takový wow efekt hned na začátku. Je úplně smaragdově zelené, průzračně čisté, probublávají v něm prameny řeky Sávy a spokojeně si v něm plují pstruzi. Výhled na skalnaté hory v pozadí atmosféru ještě umocňuje. Pro mě to místo vysílalo spoustu energie, a tak jsem byla moc ráda, že jsme přenocovali v dodávce na parkovišti (5 min pěšky) a mohli tu strávit i příjemné ráno po nejchladnější noci za celou dovolenou (poznámka: byli asi 4 stupně a Terča nechtěla být přikrytá, sundávala si ze spaní ponožky a pořád se budila!!!). Ještě že tam to jezírko bylo a pomohlo mi obnovit veškerou energii vydanou během skoro “mrazivé noci” :).
Den 2 – Granjska Gora, vodopád Peričnik
Ráno, sedíc promrzlí u auta a vyhřívajíc se jak ještěrky po zimě na prvních paprscích sluníčka, jsme zjistili, že nám dochází plynová bomba a novou jsme si jaksi zapomněli koupit. No byla i lepší rána, ale jak říkám, to jezírko mě/nás zachránilo svou pozitivní atmosférou.
Naše další kroky směřovali do městečka Granjska Gora. Je to milé, hezké město obklopené horami. Zavítali jsme nejdříve k jezeru Jasná na kraji města. I tady se dalo bezplatně parkovat. Jedná se o dvě uměle vytvořená jezera s krásně čistou modrou vodou. Terezku zabavily přátelské kačenky a házení kamínků do ledové vody a my se mohli kochat pohledem na hory a nabírat pozitivní energii (kafíčko nechybělo). Strávili jsme tu příjemné lenošné dopoledne.
Pak jsme vyrazili do městečka na oběd. Slušně a za dobré peníze jsme se najedli v hostinci Pri Martine, kde měli na terase nejlepší dětský koutek – přátelské vrabce čekající na drobečky, to Terezku hodně bavilo. Hned po obědě se Terezce chtělo spát, dali jsme ji do kočárku a procházeli se po městě. Nutností bylo koupit mapu národního parku, abychom mohli plánovat výlety. V Intersportu jsme koupili takovou malou plynovou bombu od Colemana (uff, jsme zachráněni), ale museli jsme po zbytek dovolené vařit na mini vařiči, na ten velký jsme neměli redukci. Také jsme tu objevili moc fajn hřiště pro děti i fitness a workout vyžití pro dospělé v příjemném prostředí u řeky. Něco takového nám v našich končinách docela schází.
Vrátili jsme se ještě k jezeru Jasná, vyzkoušeli místní barefoot stezičku a smočili nohy v ledové vodě, protože se kupodivu oteplilo.
Dalším plánem bylo přes vesnici Mojstrana dojet na parkoviště u vodopádu Peričník. Parkoviště je zdarma a k vodopádu je to asi 20 minut pěšky, určitě ne s kočárkem, je to krpál nahoru přes kořeny a schody. Pohled určitě stojí za to, dá se jít i za vodopád, což je docela nezvyklé a adrenalinové. Jakmile jsme se dostali zpět na parking, šli jsme do koryta řeky, která je hned vedle, a bavili se jak jinak než házením kamínků do vody. Kdybychom měli čas, pokračovali bychom autem dál, asi 7 km, tam, kde končí cesta a naskytne se vám pohled na severní stranu Triglavu, nejvyšší hory Slovinska.
Nás ale čekal kratší přejezd do města Bled, kde jsme chtěli strávit další den. Místo na nocování nebylo úplně parádní, prostě parkování u nějakého průmyslového podniku (LipBled), kde se ani parkovat nemá, jak nám někdo jemně naznačil, když nám nechal ráno vzkaz na papíře na předním skle (“no parking, private, thank you”). Snažili jsme se být co nejvíce nenápadní a ráno rychle zmizeli vstříc novým zážitkům. Tento parking tedy moc nedoporučujeme.
Den 3 – soutěska Vintgar a jezero Bled
Hned ráno jsme vyrazili asi 10 min autem z Bledu k soutěsce Vintgar. Parkování bylo zdarma, i když chlápek, co nám ukazoval, kam zaparkovat, zmínil, že mu můžeme zaplatit nebo dát kafe, tak kdo ví :). Byli jsme tam opravdu brzo, parking skoro prázdný, když jsme se vraceli, už tam bylo plno a moc lidí, takže jako vždy platí, raní ptáče dál doskáče a výlet si lépe (bez davů lidí) užije. Vstupné bylo 5 euro/osobu a 0,8 euro náš malý otrok. Jedná se o 1600m dlouhou soutěsku podél řeky, obklopenou krásnými skálami a kameny, kočárek nedoporučujeme, pro malinké děti raději nosítko, některá místa (mosty) nám přišly docela nebezpečná pro malé neřízené tornádo, a tak jsme Terču měli raději celou dobu v nosítku. Je tam příjemné chladné klima a stín, takže v horký den moc fajn. Na konci na vás za odměnu čeká tryskající vodopád.
Je možné se vrátit stejnou cestou zpět a nebo jít takový menší okruh směrem na Sv. Katerinu (30 min pěšky lesem) a pak dále na parkoviště (dalších 30 min po louce). Na Sv. Katerině je kostelík a hlavně docela velké, trochu oldschoolové hřiště a hospůdka s občerstvením. To jsme uvítali, Terča se vyblbla a my si dali už téměř povinné kafíčko. Nevím, čím to je, ale na dovolené je to kafíčko tak nějak nezbytné. Taky to tak máte?
Po této dopolední procházce jsme se vrátili do Bledu, kde je krásné jezero, nad kterým ční Bledsky hrad (ten jsme bohužel nestihli navštívit) a uprostřed ostrůvek s kostelem, kam je možné vydat se na loďce. My jsme si nejprve obešli jezero, aby se Terezka vyspala. Je to příjemná cesta pro kočárek, kola i turisty (těch tam bylo celkem dost), zabere to tak 2 hodinky, my si ale dělali pauzy a hledali místo, kde se budeme moci vykoupat, až se Terezka vzbudí. Jsou tam jak placená koupaliště, kde mají vodní atrakce pro děti, tak i neplacené pláže na trávě, kde je koupání v pohodě. Strávili jsme tu část odpoledne, ale už jsme se docela těšili, až se podíváme někam, kde bude méně lidí. Hned vedle nás se pořád dokola fotili nějaké ruské holky a ta umělost a povrchnost, která z nich čišela, nás tak nějak mrzela.
Tipy na další aktivity v Bledu
- jízda vláčkem nebo koňským spřežením okolo jezera
- plavba lodičkou na ostrov ke kostelu
- návštěva hradu nad jezerem
- půjčovna lodiček a paddleboardů
- spousta možností občerstvení, placená koupaliště, prostě je to hodně turisticky laděné…
Navečer jsme se rozhodli zvednout kotvy a přesunout se dále na jih, směrem k Bohinjské Bistrici. Díky aplikaci Park4night (kterou jsme používali dost často) jsme si našli místo na spaní kousek od tohoto města. Jednalo se o spaní u ski oblasti Soriška Planina, kde se za menší poplatek (necelých 8€ za auto, dva dospělé a dítě) dalo kempovat na parkovišti u lesa a případně za 3€ osprchovat. Ukázalo se, že to je v nadmořské výšce 1250 metrů, tudíž cesta tam byl docela stoupák, ale místo to je pěkné. Hlavně bylo fajn, že jsme mohli kempovat a vařit před autem a nikomu to nevadilo. Záchody byly čisté a jako bonus, malé dětské hřiště a po ránu pohled na pasoucí se krávy.
Den 4 – jezero Bohinj, vodopád Savica
Krásné ráno a budíček již v 5:45. To snad ne, myslela jsem si nejdřív, ale jak se ukázalo později (a vlastně vždycky), všechno zlé je k něčemu dobré. Díky tomu, že se Terča vzbudila tak brzo, spala nám přes den 2x v autě a to se zrovna moc hodilo. Je prostě fajn mít otevřenou mysl a hledat důvody, proč se věci dějí, není to jen o náhodě, obzvlášť u naší Terezky se to krásně potvrzuje :).
Nejprve jsme jeli okolo jezera Bohinj až do obce Ukanc, poblíž které je vodopád Savica. Parkovné na 3 hodiny stálo 5€, po krátké svačině jsme vyrazili nahoru k vodopádu, trvalo nám to asi 20 min a opět je to na nosítko nebo na koně. Poskytl se nám výhled na skoro 80 metrů dlouhý vodopád vyvěrající ze skály. Škoda jen, že vyhlídkové místo bylo poměrně malé a turistů dost. Vrátili jsme se zpět, na parkovišti zakoupili Bohinjské sýry na ochutnávku, ale popravdě nás moc nenadchly a Terča, milovnice francouzských sýrů, je úplně bojkotovala.
Sjeli jsme na parkoviště u kempu ve vesnici Ukanc (1,5 eura/hodinu) a šli se koupat k jezeru Bohinj. Byli jsme tak trochu na černo na pláži přímo v kempu, ale očividně to tak dělalo více lidí a nebyl s tím problém. Tohle jezero nás oslovilo mnohem více než Bled, který je mnohem více turističtější. Tady byly hory opravdu na dosah ruky ze všech stran, bylo tu mnohem více lesů a zeleně, pozvolný vstup do průzračně čisté vody a hlavně miliony kamínku, které lákají k házení do vody. Panuje tu i větší klid, na druhé straně jezera je ještě městečko Ribčez Laz, které asi žije o trochu více, ale jinak je tu zeleno. Po jedné straně jezera se dá jet autem/na kole, ta druhá strana je v lese a vypadala pouze jako turistická trasa. Strávili jsme tu pár hodin v příjemně chladivé vodě, protože bylo opravdu teplo. Nevyšel nám čas jet se podívat na soutěsku Mostnica, která se nachází na druhé straně jezera u vesnice Stara Fužina, ale aspoň máme příště co dohánět.
V plánu bylo vrátit se do městečka Granjska Gora, protože jsme tam měli vyhlídnutý kemp, abychom se mohli konečně trochu zkulturnit :), a taky jsme odtamtud měli další plány. Cesta zpět trvala 1,5 hodiny a Terezka to hezky prospala.
Ubytovali jsme se v kempu Natura eco camp a byli jsme tam strašně spokojení! Kéž by takových míst bylo více. Pokud máte někdo tip na něco podobného, šup sem s ním. Celý kemp běží jen na vlastní solární panely, stanuje se na louce u lesa, u recepce je ohrada s koňmi a výběh pro zajíčky, mají krásné, čisté záchody i sprchy, několik možností venkovního posezení a hlavně nádhernou venkovní kuchyň. Ta mě nadchla asi nejvíc a doufám, že třeba u babičky na zahradě něco takového jednou vybudujeme :). Bylo tu jen pár lidí, milí majitelé a německé děti, se kterými se Terezka hned kamarádila. My toho trochu využili a nakoukli k jejich rodičům do starého obytného Mercedesu, páni, to si můžeme nechat snít :). Platilo se tu 15 euro/osobu (Terezka zdarma)/noc a bylo celkem jedno, co si člověk na spaní postaví. Je tu také možnost pronajmout si na spaní takovou kukaň na stromě nebo safari domeček. Nám se tu moc líbilo a také nám začalo docházet, že je to o hodně větší relax a pohoda nocovat v kempu než na “divoko” na parkovišti. Mohli jsme rozdělat židličky, stolek, deku s hračkama pro Terču, házet si s míčem, běhat po louce a ráno cvičit jógu a to bylo úplně to nejlepší 🙂
Den 5 – Vršič, řeka Soča a její pramen, Kobarid
Po pohodovém a prosluněném ránu jsme se vydali dál směrem k horskému sedlu Vršič (přes 1600 mnm – nejvýše položené sedlo ve Slovinsku, kde se dá jet autem). Z Gory je to docela stoupání a hodně zastávek. Je možné zastavit na několika vyhlídkách. Jedna z nich je u Ruské Kapelici, která byla postavena na památku ruským vojákům, kteří byli válečnými zajatci, pracovali na této silnici a zavalila je lavina. Další vyhlídky nabízejí kochací pohled na okolní vrcholky. My zastavili až nahoře, Terča vypadala, že ji není moc dobře, tak jsme to nechtěli zdržovat. Na Vršiči jsme chvíli pobyli, nejlepší zábavou byli všudypřítomné ovečky.
Poté jsme sjeli dolů, na druhou stranu, k pramenu řeky Soči. A tady se naše plány a představy začali trochu kazit a vyústilo to asi v nejkrizovější den. Nejdříve nás na parkingu zdrželi francouzští staříci, kterým se rozbil obytňák, ale neuměli se anglicky domluvit s autoservisem, tak se toho statečně a úspěšně chopil Honý. Další zdržení bylo to, že z parkoviště k pramenu Soči to bylo mnohem dál, než se nám zdálo na mapě. Navíc to byl takový krpál, že kousek před koncem mi mateřská intuice zavelela, že tam s Terezkou (na koni), už nepůjdeme. Ještě že tak. Závěr toho mini výšlapu byl za pomocí lan. Nic extra náročného, ale s dítětem na koni raději ne, v nosítku asi jo, ale to jsme zrovna neměli. Vystřídali jsme se u Terezky a jsem za to moc ráda, ten pramen je úplně magické místo, které určitě doporučujeme. Přímo ve skále je taková jeskyně, kde je hluboká tůně se sytě modrou vodou, je tam chládek a má to svoji klidnou energii.
Zbytek cesty ale bohužel tak v poklidu nebyl, spěchali jsme, protože už jsme přetáhli Terču, která měla dávno spát, a prostě zbytečnosti a hlouposti nás trochu rozhodili a plány selhávali. Tak to prostě s dětmi občas chodí, je třeba improvizovat a hlídat jejich spánkovou potřebu a vhodné místo pro její vykonání :). Nic naplat, místo toho, abychom objevovali krásy koryta blankytně modré Soči, zajeli se podívat do města Bovec a dostali se k nedalekému největšímu slovinskému vodopádu Boka, jeli jsme trochu rozmrzelí autem dál, protože Terča už nevydržela a spala. Během cesty jsme rychle měnili plány a zvolili jsme cestu podél řeky Soči, ale dále na jih, prostě pojedeme, dokud bude dítě spát. Naštěstí se vzbudila v pravou chvíli, ve městě Kobarid a díky tomu jsme se ještě k Soči podívali a Honý se dokonce vykoupal. Zastavili jsme na parkovišti hned u Napoleonova mostu a tam si udělali takovou okružní procházku po obou stranách řeky. Z této okružní procházky by se dalo pokračovat na hrad nebo na druhou stranu k vodopádu Kozjak, nám ale stačila procházka a v podvečer jsme vyráželi ještě více na jih, k moři, protože počasí v Triglavském parku se mělo zhoršit a v Rakousku bylo stále ošklivo, takže tam se nám jet nechtělo.
Podél celé řeky vede tzv. Soča trail a je možné se na ni kdykoliv napojit, přejít po jednou z mnoha mostů a udělat si různě dlouhé okruhy. Zajímavou památkou mohou být také Veliká koryta Soči, ale ani to nám bohužel nevyšlo. Řeka nabízí spoustu možností pro vodáky (rafty, kajaky, canyoning).
Rozhodování, kam jet k moři, nebylo úplně jednoduché. Věděli jsme, že k moři bychom na chvíli rádi, Terča ráda poslouchá vlny a mušličky, a tak jsme ji chtěli ukázat, co je moře. Vyhlídky na počasí nebyly ani v Itálii, Slovinsku a Chorvatsku ideální. Chtěli jsme hezkou pláž, ať už oblázkovou nebo písečnou, s pozvolným vstupem do vody a s nějakým stínem. Máte někdo taková osvědčená místa?
Nakonec jsme se rozhodli pro moře ve Slovinsku, ať už tu zemi trošku lépe poznáme. Slovinské pobřeží má necelých 50 km, tudíž ten výběr destinací není veliký, což nám vlastně vůbec nevadilo. Internet hlásil, že přístavní město Piran patří mezi nejhezčí ve Slovinsku, tak jsme směřovali tam. Jeli jsme přes Itálii, protože to měla být nejkratší cesta, ale stejně nám to 3 hodiny zabralo. V 10 v noci jsme už dosti utahaní zaparkovali (ve městě Izola), bylo nám celkem jedno kde a spali jsme jak zabití, i Terezka. A velká novinka, v noci bylo krásně teplo a já poprvé nemusela hlídkovat, jestli je Terča přikrytá. Jaká úleva 🙂
A o slovinském moři zase příště 🙂
