Dnes jen takové krátké zamyšlení, trochu s nadhledem, ze srandy, hlavně se z toho nezbláznit, že jo 🙂

Naše novinky posledních dní – jsme stále, opakovaně, dokola a na střídačku nemocní! Wow, to jsem nikdy nezažila a už mi to hlava nebere. Po padesáté si říkám, to už je poslední horečka, teď už je léto…a buch, Terča, Tomík, já, Terča, já, Tomík, Terča… a střídáme co jde, takže věřím, že až to jednoho krásného dne skončí, budou mít děti skvěle posílenou imunitu.. a vůbec si nechci stěžovat, spíš jen dát podporu všem mamkám a taťkům, co místo koupačky a výletů leží v posteli s nemocnými dětmi.

A pak mám taky jeden kamínkový příběh, o naší nedokonalosti a chybách a že mít se rád je prostě fajn. A co dokáže 45 minut běhu 🙂

Myslím, že ve vnímání nemocnosti dětí jsem postoupila do dalšího levelu, takového víc zenovějšího a jsem ráda. Nemoci dětí a neustálé rušení našich plánů, návštěv a výletů mě dost štvalo. Nějak vnitřně jsem s tím bojovala, hledala příčinu a taky si občas připadalo jako fakt chudák, proč zase my a bla bla bla… Poslední horečky dětí jsem už v sobě ale měla jiný pocit. Jakože klid, že vlastně na ničem jiném nezáleží, jen aby jim už bylo dobře a netrápily se. Už sem neřešila, že můj osobní čas se smrskl jen na čištění zubů a při troše štěstí jsem měla i klid na sprchu, neřešila jsem, co všechno nám uteče, kam nepojedem. Jen jsem s dětmi byla, v posteli a četla všechny ty Bořky, Patroly, prohlížela knížky o autech, už vím, co je vibrační měch a podobný vychytávky… naštěstí Terezčin výběr je pro mě trochu zajímavější 🙂 a jen chovám, nosím, vařím jídla, na která pak marodi nemají chuť, ujídám čokoládu a vařím si čím dál silnější kafe. Ale jsem relativně v pohodě a fakt v tom momentu v dětma, myšlenkami nikde jinde. Nepřemýšlím, kde jsme mohli být, kdyby… jak by to bylo jiný, kdyby tu byl Honý… jak bych se radši viděla někde sama v horách… takový myšlenky by mě doslova utloukly…

Teď jsme tady doma na hromadě a tak si to uděláme co nejpohovější. Proměnila jsem se v Rydera z Tlapkové patroly, děti dostaly nové postavičky Tlapek, postavili jsme jim centrálu ze staré krabice a vymýšleli různé záchranné akce. Opravdu dlouho už sem si s dětmi takhle nehrála. Asi půl dne mi to přišlo supr, děti spokojené, pěkně nám ten den doma (když je venku na koupání) utíkal. Později odpoledne už se mi z toho chtělo trochu spát a Ryderovi docházely nápady, ok budeme hledat poklady v kupě těstovin – to může Tomík bagrovat. Chvíli dobrý, ale “mamí, my chceme další záchrannou misi”. Hm, nápady došly, a tak jsem dětem vysvětlovala, jak je nuda fajn, že nuda probouzí kreativitu a je to naprosto v pořádku se chvíli nudit 🙂

Nakonec mě zachránila babička, která přijela děti pohlídat, abych si mohla jít téměř po třech týdnech zaběhat. Juch! Vybíhám, hudba zapnutá a pouštím všechny myšlenky a jen jsem ráda, že sem venku a hýbu se. Připadá mi, že ke štěstí mi stačí čím dál méně. Tři dny zpátky, po tom, co jsem ležela celý den s Tomíkem v horečkách, jsem večer jen seděla v křesle u otevřeného okna, koukala, jak prší a byla ráda za to ticho 🙂

Běh mě příjemně nakopnul, získala jsem nad celou situací trochu nadhled a došlo mi, že asi potřebuju dělat různý lehce bláznivý věci, abych se z toho všeho kolem občas nezcvokla.. jo, asi to tak je.. Loni jsem si v tuhle dobu nechala ustřihnout culík (tu) a letos jsem alespoň zkrátila ofinu, chce to prostě změnu, přemýšlela jsem nad tím a zrovna mi hrála písnička Dýchaj, o tom, jak každý z nás dělá chyby a že v té naší nedokonalosti je dokonalost. Že každý z nás je dokonalý. “Jsem hrdá na to, kým som…” Říkala jsem si, jo, je to tak, každý chybuje a dělá v daný moment, co nejlépe umí, nevyčítej si ty svoje přešlapy či selhání. Přišla ke mě taková vlna soucitu, lásky a dobra. A najednou jsem ho našla. Opět malovaný kamínek, který dané situaci sedí jak hrnec na pr**l. Podobnost čistě náhodná? I to fialový tričko a pidi drdol jsem na sobě měla při běhání. A ty srdíčka… pro mě je to jasný vzkaz: “Měj se ráda, Maruško” 🙂 Děkuju, dost mi to pomohlo a i když jsem vlastně neměla v plánu teď cokoliv psát, tak mi to nedá a píšu. Náhody nejsou a věřím, že vesmír je sešroubovaný z milionu ozubených koleček, který se točí tak, aby se takovýhle krásný nenáhody mohly dít.

Občas mám pocit, že je toho na mě moc a nic nestíhám. A že nám plány nevycházejí. Ale od doby, kdy umřel Honý, se snažím učit nelpět na svých představách a plánech. Myslím, že jsem se posunula. Sice jsme měli ve středu vyrážet za velkým letním dobrodružstvím, asi to nevyjde a místo balení, chystání věcí, stahování pohádek do tabletu a rovnání lékárničky si tady píšu, co se mi honí hlavou. A jsem s tím v pohodě 🙂 co bude dál se uvidí, nevymýšlím další scénáře, protože to je skoro plýtvání energie.

A i když se snažím to brát, jak to je, mám v sobě silný pocit, že přes léto budu potřebovat podniknout něco bez dětí, trošku vypnout hlavu a 24 hodinovou péči o jejich teploty, hladová bříška, přívaly vzteku, brzké vstávání, hlavičky schované v klobouku a podobné nekonečné radosti. Taky potřebuju lehký výstup z komfortu. A vyšlapat na nějaký kopec, nejlépe východ slunce, kdo to vnímáte podobně, napište, třeba něco vymyslíme 🙂

Název našeho blogu mi přijde čím dál trefnější. Život prostě je… a dějí se v něm různé věci a jsme to vždycky my, kdo rozhoduje o tom, jaký postoj zvolíme a jaké myšlenky budou tvořit naši realitu.

Mějte hezké myšlenky a hezké zážitky, to vám ze srdce přeje Ryder a Tlapková patrola 🙂

Mar

Author Mar

More posts by Mar

Leave a Reply