V sobotu 25. 6. proběhl 2. ročník Svatojánského pochodu věnovaného Honýho vzpomínce. Ráda bych napsala něco málo o samotném průběhu i s tipem na pěkné výletní místo.
Naše společné setkání začalo už v dopoledních hodinách v Pomezí na zahradě, u Honzíkovi skály. I když předpovědi počasí byly dosti pesimistické, pršavo a bouřkovo, tak nějak jsem tušila, že se nám to vyhne a počasí se vydaří, a tak se i stalo. Počasí nám přálo a bylo úplně tak akorát příjemně a jakmile jsme večer dorazili domů, spustil se liják. Děkujeme 🙂
Spoustu kamarádů nemohla dorazit, protože všechny děti stále dokola marodí (což mě i trochu uklidnilo, že to tak nemají jen ty naše). Nevím, je to bláznivý rok co se nemocnosti týče. Ale zase na druhou stranu mohli přijet kamarádi či kolegové z práce z různých koutů republiky, takže se sešla pěkná skupinka lidí, kteří se zas až tak moc neznají, nebo se viděli naposledy loni na pochodu a to nejhezčí na tom je, že to vůbec nevadí. Celý pochod se nesl v tak přátelské a pohodové atmosféře a za to jsem moc ráda. V průběhu toho dne se na střídačku potkalo něco málo přes 50 lidí, což je pěkný.
Den před pochodem jsme s dětmi pěkli Honýho oblíbený mřížkový koláč a vařili Chicken Mango omáčku, hodně jsme si o Honým povídali, Terinka ho po docela dlouhé době malovala na obrázky a bylo vidět, že z těch příprav mají radost a těší se. Pak se Tomík zeptal: ” A to tam tatínka uvidíme?” Uff, v tu chvíli mě úplně bodlo u srdce, Tomík chápe, že tu táta není s námi, že na nás dohlíží z nebe, ale nechápe zatím tu finálnost a je mi z toho vždycky smutno. Ale když se pak naše společné setkání ve jménu Honýho vydaří, když vás, kamarádi i rodino, vidím pospolu, smějeme se a něco společně podnikneme, vrací mi to radost a vděčnost za vše, co máme.
Už jsem to psala víckrát, ale je pro mě důležité vědět, že Honýho smrt lidi spojuje. A letošní pochod je toho dalším důkazem. A také se nám krásně prolínal věkově, nejmladší účastnice měla měsíc, nejstarší téměř 82 let, kloubouk dolů smekám před Honzíkovou babičkou, která to s námi celé absolvovala.
Strávili jsme společně pár hodin na zahradě u skály, moc vám děkujeme za všechny dobroty, které jste dovezli, myslím, že piknik se velmi vydařil. Pak jsme se přesunuli na naši výletní trasu. Trochu se proměnilo složení skupinky a s odhodláním jsme vyrazili vzhůru na zříceninu Štarkov za Novým Jimramovem. Je to takové kouzelné místo ukryté vysoko na kopci mezi skalami. Okruh není dlouhý, ale výšlap do kopce je slušný 🙂 My jsme tady byli s Honým i s dětmi na podzim 2020 a byli jsme překvapeni, jaké pěkné místo to je, chtěli jsme tam někoho vzít na výlet, a tak se to tímto pochodem podařilo. Koho baví zříceniny a přelejzačky kamenů, tak vřele doporučuji.
Na pochod jsem si také připravila povídání o Honým, o životě a o smrti. Svého připraveného scénáře jsem se nakonec moc nedržela a zpětně jsem si uvědomila, že jsem vynechala pár myšlenek, které jsem chtěla, aby zazněly. Navíc spousta z vás nemohla dorazit a tak moje povídání přikládám níže.
Děkuji vám všem, kteří jste dorazili, byť třeba jen na chvíli, moc si toho vážím a děkuji i všem, kteří nemohli, ale na Honzíka si vzpomněli.
Od minulého pochodu se stala spousta krásných i bolavých věcí, ale podobně jako před rokem, myslím, že se nám daří bolest balit do lásky nebo krásných vzpomínek, cítíme, že Honý je tu stále s námi a posílá nám znamení a krásné nenáhody, které nás vedou tou správnou cestou. Víte, čím dál víc vnímám život jako dar a roste ve mě důvěra v život a víra v naše anděle strážné, kteří jsou u nás, připraveni nám pomoci kdykoli si o pomoc či radu řekneme. že nikdy nejsme sami. Zdají se mi opakovaně sny o Honým, ve kterých mi vysvětluje, že je tady pořád s námi, jen ho nevidíme, ale že se umí ukázat a v jednom snu mě dokonce učil zmizet a zase se objevit. Tyhle sny jsou hodně živé a plné absolutní správnosti a klidu a vždycky z toho několik dní těžím a věřím tomu, že to tak opravdu je.
Za ten rok jsem se odhodla k tomu psát knížku. Na Honýho narozeniny jsem začala psát knížku, která bude takovým naším příběhem ze života i po smrti. První část je hodně vzpomínková a je věnována hlavně dětem, protože je pro mě strašně moc důležité udělat maximum pro to, aby znali svého taťku co nejvíce. Druhá část je o mojí cestě po Honýho smrti, o nikdy nekončící lásce, o spoustě zázraků, které se staly a díky kterým se s Honýho smrtí vyrovnávám a tvořím a sdílím to, co ke mě přichází. Díky psaní této knížky a dotahování Honzíkových snů cítím, že Honý byl, je a vždycky bude inspirací pro mnohé lidi, že jeho odkaz a myšlenky, stejně jako jeho duše, žijí dál. Loni jsem vám tu četla jeho myšlenku z deníčku, kde píše, že chce být inspirací pro ostatní lidi a když se nám toto jeho přání daří realizovat, život mi dává větší smysl a radost.
Dalajlama řekl, že smyslem života je být šťastný a užitečný a s tím souhlasím a snažím se tak žít. Pro každého být šťastný a užitečný znamená něco jiného. Pro nás s Honým by to bylo hlavně o tom být s milovanými lidmi, ve zdraví, v souladu sami se sebou, trávit čas v přírodě nebo na výletech, dělat krůčky k ochraně planety, respektovat přírodu a spojovat lidi. Sdílet, naslouchat a vzájemně se inspirovat a pomáhat si. Žít v lásce a svobodě. S odvahou, úsměvem a vděčností za každý prožitý den.
A tak se snažíme dotahovat Honýho i naše společné plány a přání, spoustu už jsme toho zvládli a další cestičky a nápady se postupně odkrývají a nebo dozrávají a vyčkávají na ten správný čas, kdy půjdou ven do světa. Největší radost mám z naší otužovací a běžecké výzvy. Různí kamarádi se ke mě přidali a jezdili jsme se celou zimu otužovat na koupálko do Borové a před třemi týdny jsme v poměrně početném týmu uběhli za Honýho půlmaraton. Jsem na nás neskutečně pyšná, obě činnosti jsou velkým výstupem z komfortní zóny, což je něco, co měl Honý strašně rád a považoval to za velmi důležitou součást lidského života i výchovy dětí. Myslím, že i našim dětem jdeme skvělým příkladem a že vidí, kolik dobrého a radostného můžeme ve jménu Honýho udělat. V ten den, kdy jsme uběhli půlmaraton, bylo večer krásné růžové nebe, Terezka na něj koukala a s nadšením na mě volala, Mami, koukej jak je krásný nebe, to nám posílá taťka, protože je na nás pyšnej za ten dnešní závod. A přesně tohle jsou ty chvíle, kdy celé to naše snažení dává smysl.
Celý ten půlmaratonský závod přinesl spoustu radosti, elánu a skvělé energie plné sounáležitosti a dojetí. Závod nám všem nadělil odměny, každý to vnímal po svém, já mám největší radost z toho, kolika lidem to udělalo radost a posunulo je to zase o kousek dále na jejich cestě životem, možná o kousek blíže k sobě samému.
A taky jsem cítila velkou radost i vděčnost, když jsem doběhla a v cíli na nás čekala i Honzíkova babička Danuška, které tekly slzy dojetím. V únoru zemřel i její manžel, Honzíkův dědeček a vím, že tam byl s námi také a že jsme ten běh běželi i za švagra od našeho Kouby, který zemřel tragicky letos v dubnu a který sám taky moc rád běhal. I jim bych chtěla dneska věnovat vzpomínku a poděkování. Smrt je poslední měsíce velmi blízko a ukazuje nám, že je nedílnou součástí života. Že je stejně tak přirozená jako zrození, jen je hůře přijatelná a obzvláště u mladých lidí jen těžko pochopitelná. Po tom, co z téhle fyzické reality odešel můj nejmilovanější člověk, moje vnímání smrti se hodně změnilo. Nechci se na smrt dívat jenom negativně, nebylo by to spravedlivé. Smrt obecně mě naučila spoustě věcí a věřím, že je potřebné, aby se lidé začali na smrt dívat i jinak než jako na strašáka, o kterém se raději moc nemluví. Všichni jednom umřeme a vlastně nevíme, co bude potom, ale to věřím, že to není důvod ke strachu. Třeba nás čeká něco mnohem krásnějšího než si umíme představit. Jak před rokem řekla Terinka, maminko, když jsem byla ještě v bříšku, věděla jsem, že smrtí život nekončí. Ale zatím jsme na živu a díky vědomí vlastní smrtelnosti můžeme přistupovat k životu jako k zázraku a daru, žít plnější a vědomější život, nacházet v sobě lásku a vděčnost, žít svobodně a pouštět zbytečné strachy a pocity, co si asi řeknou ostatní. Nechat život skrze nás proudit a plynout, nelpět na vlastních představách, protože vesmír to stejně vymyslí jinak. Smrt oživuje a svítí na to důležité v životě.
Žít život naplno, překonávat strach, zažívat radost, podporovat se vzájemně, plnit si sny. To je to, v čem jsme s Honým chtěli vychovávat naše děti a já vám děkuji, že mi v tom vaší láskyplnou společností a nadšením pomáháte.
Mám v hlavě různé nápady, jak pokračovat v Honýho odkazu a budu se těšit na to, co společně vytvoříme. Snažím se jít krůček po krůčku, bez tlaku, v lehkosti, kam mě to volá a táhne, v souladu se sebou, snažím se mít oči i srdce otevřené.. díky tomu vnímám znamení a pocity, které mě vedou tou správnou cestou a zároveň vím, že ta cesta je cíl. Nevím totiž, kam jdu, ale cítím, že jeden z důvodů, proč jsem tady zůstala, je pomáhat šířit lásku a radost dál. To totiž tenhle svět nutně potřebuje a oba jsme to tak s Honým vnímali. Chtěla bych kolem sebe vytvářet prostor pro společné chvíle, sdílení a tvoření, a vím, že chci dětem ukázat svět jako krásné místo k životu, kde o zázraky není nouze. Honý vždycky říkal, že i kdyby to, co děláme, mělo pomoci jednomu člověku, jednoho člověka inspirovat, má to smysl. Honý chtěl být inspirací a já tu jeho inspiraci nesu dál a jsem moc ráda, že jste toho součástí. Jsme a budeme stále spolu.
Mějte hezké letní dny 🙂
