Přátelé, mám pro vás další příběh ze života. Svoboda a odvaha jsou od Honýho smrti pro mě velmi důležité hodnoty a krásně se mi prolnuly do našeho letošního prvního dodávkového výletu. Ten je také plný splněných přání. Pokud vás to zajímá a nebo se chcete dozvědět, kde najdete kousek krásné, ničím nerušené přírody a bydlení ve srubu s nulovým signálem, pohodlně se uvelebte a čtěte dále 🙂
Na začátku roku jsem ke svým 33. narozeninám dostala pobyt ve srubu, v oboře Radějov na jižní Moravě, což mě moc potěšilo. Miluju srnky a od Honýho jsem měla slíbeno, že jednou vyrazíme brzo ráno na posed a budeme je pozorovat. To jsme ale nestihli. Jednoho dne mojí milé Vydris reklama na FB ukázala odkaz na tento srub s tím, že “Toto se líbí Janu Chválovi”. A protože moje bláznivá ségra na náhody též už dávno nevěří, neváhala a pobyt nám koupila. Jednak byl Honým doporučen? a jednak tam budou pro mě ty srnečky 🙂
První rezervace termínu nám (nechci ani psát klasicky, ale skoro jo) nevyšla, děti nemocný, ale napodruhé už jo. A to hnedka po půlmaratonu, pěkně rozbolavěný a šup, první jízda dodávkou a to ještě v téměř vražedné kombinaci dvě holky a čtyři děti. No popravdě, měla jsem docela strach… z toho řízení, abychom to dali, protože ta dodávka je pro mě prostě úplně jiný level, navíc jsem jí řídila poprvé od podzimu a když jsem předtím jela pumpovat kola, říkala jsem si, že to asi celé nedám, že mi tam chybí Honý a že ji prostě asi prodám. Fakt mě popadla docela krize. Ale prozradím vám to už teď, neprodám ji. Řídit to celkem zvládám, ale hlavně děti, ty prostě ten dodávkovej lifestyle milujou! A vnímám v tom hodně Honýho odkaz, takže sbírám veškerou odvahu a jdu si za tou svobodou, kterou to přináší.
Místo, kam jsme mířili, je rozlehlá obora, plná lesů a luk a zvěře a čekal na nás krásný dřevěný srub pod vysokými duby s nádhernou vyhlídkou na celou oboru, ne nadarmo se jmenuje Na výsluní. Místo nás uchvátilo, srub s velkou zastřešenou terasou taky. Není tam žádný mobilní signál, ani data a to teda dává velký pocit svobody, člověk si to až tam uvědomí, jak často bere mobil do ruky a je zvyklej tam cokoliv dohledat, vyřešit. Teď jsem ho prostě vypla a vůbec mi nechyběl. Digi detox jak vyšitej. Není tam ani elektřina ani voda (jen v kanystru), což je supr pro děti, zažijí něco jiného, trochu nepohodlíčka, trochu šetření se vším a respekt k přírodě. Program jsme žádný extra neměli, prostě si užít dva dny a dvě noci v lese, svobodně, bez nutnosti cokoli řešit či dělat a nic nemuset. No zas taková idylka to nebyla, přeci jen čtyři děti mají dost energie a třenic všeho druhu. Takže “spolupracovat a střídat se” bylo asi nejpoužívanější hláškou.
Děti tam byly mega šťastné a kromě pár autíček pro kluky si víceméně vystačili s málem nebo s tím, co kde našli. Bylo tam živo, co se týče pozorování. Teda jeleni a daňci si od našich hlučných dětí drželi docela odstup, ale dalekohled to jistil. Ale brouci, velký i malí, motýli a všemožní hmyzáci, housenky visící na pavučince ve vzduchu, ptáci, kvítka, spousta bobků everywhere, cikády a všemožné zvuky lesa, v noci nádherné hvězdné nebe i déšť bubnující celou noc na střechu, prostě čerstvý vzduch, otužovačka imunity, hlína i bláto a neuvěřitelně ušmudlané děti s minimem hygieny. Sekali jsme dřevo, opékali špekáčky, vařili kotlíkovou polívku (což byl asi větší zážitek pro nás se ségrou než pro děti, ale co už) a prostě jen zírání na tu krásu kolem. Jsou to na jednu stranu úplně obyčejné věci, ale myslím, že spoustě dnešních dětí chybí a je to taková škoda. Člověk si fakt uvědomí, jak málo je k životu třeba, jak málo stačí k dětské i naší radosti a spokojenosti. A víno k snídani, to je svoboda 🙂
Samozřejmě nechybí ani strašidelná historka. Ta je taky hodně o odvaze. Ve srubu byl zápisník, kam návštěvníci mohli napsat poděkování nebo zážitek. Někdo před námi psal, že se tam v noci houpají obrazy na zdech. Když jsem to přečetla, vůbec jsem tomu nepřikládala význam, prostě si z nás chtěl někdo vystřelit a trošku postrašit. Přeci jen to bylo poprvé, co jsem přespávala bez Honýho mimo civilizaci i signál, sami dvě holky v lese, a tak jsem si podobné myšlenky nebo vzpomínky na film Blair witch vůbec nechtěla pouštět do hlavy. První noc byla úplně v pohodě. Druhá ale opravdu přinesla houpající obraz. Vzbudila jsem se o půlnoci (přesně jako ve filmu 00:00), Terezka blouznila ze spaní, pak usla a začalo zvláštní ťukání. Neřešila jsem to. Pak Vydrís rozsvítila baterku a povídá: “Ty v…, ten obraz se fakt houpe!!!” No sakra, to mě docela vyděsilo, ale pak jsme se nad tím, lehce nervózní, spíš začali bavit. To musí být nějaké zvíře. Večer před tím s námi na terase seděl obrovský roháč, tak že by ten? Nebo nějaká myš? No nic, jdeme spát. Ale ťukání neustávalo. Znovu baterka a co teď? … Ok, plán je jasný, Vydrís drží misku, do které to zvíře chytneme a dáme ven, já svítím a odkrývám obraz. Je to napínavé, že? No bylo 🙂 Když jsme se přiblížili k obrazu, vykoukl dole pod rámečkem chlupatý šedý ocásek… uf, to byla úleva, protože jsme věděli, že tam nestraší 🙂 Sebrala jsem veškerou odvahu a posunula obraz… a tam… byl ten nejroztomilejší šedivý plyšákový plch s obrovskýma vykulenýma kukadlama, čučel na nás a pak vyšplhal ke stropu a skulinou ve střeše zmizel venku. No láska na první pohled to byla, takový krásný zvíře. Hodně jsme se tím pobavily a zároveň byly šťastný, jak dobře jsme situaci zvládly.
Zbytek noci byl ale horší, hrozně lilo a já se bála, že tam na louce zapadneme při odjezdu do bláta a že vůbec nebudu mít ani tucha, jak se od tama dostat. Ráno jsem si šla projít cestu loukou a rozmlouvala s Honým, aby stál při nás a abychom to projeli. A po úklidu srubu a zkulturnění dětí zmáchaných vodou a blátem do stavu “schopného převozu autem” jsme vyrazili, srdce v krku, pedál pevně zmáčknutý, v otáčce to s námi smýklo, ale dali jsme to a všichni jásali, protože i Terinka si pamatuje naši historku dva roky zpátky, jak jsme i s Honým uvízli v blátě na louce a museli tam zůstat stát dva dny než to vyschlo, abychom odtamtud vyjeli.
Cestu dodávkou jsme zvládli, je fajn mít za spolujezdce někoho na spolupráci či uklidnění a kdyby se kluci stále nehádali, čí je to policejní auto namalované v knížce nebo jestli to, co vidí v dálce, je hřiště nebo domeček, tak bych řekla, že to bylo dost dobrý. Naši dvouletí chlapci se totiž poslední dobou chovají jak dva kohoutci na dvoře a jejich vzájemné konverzace a spory jsou občas pěkně na palici, ale stále věříme, že z toho jednou vyrostou 🙂
Vrátím se teď k té svobodě, odvaze a splněných přáních, aby celý ten článek měl hlavu a patu 🙂
Celý ten pobyt v divočině a pozorování srnek a jelenů je jedno velké splněné přání. Taky jsem si po těch x nemocech a spoustě času stráveném doma přála výstup z komfortní zóny, což tento pobyt splnil na jedničku. Dalším mým velkým přáním je naučit se fakt dobře řídit dodávku a v tom mi těch celkem šest hodin za volantem docela pomohlo a dodalo zase o trochu víc sebedůvěry. Taky jsem nechtěla jet centrem Brna dodávkou, protože kdyby mi za zadkem zatroubila šalina, asi bych jí neuměla uhnout s tak velkou károu, ale asi to tak mělo být a díky dvoum špatným odbočením jsem si i to centrum Brna užila. A zvládla a to se počítá! A to, že to bylo hodně svobodné a odvážné vyrazit dodávkou v téhle partičce na takové místo a ještě odhalit plcha za obrazem, to je snad jasné.
Díky za takové zážitky 🙂 a o dalším vystupování z komfortní zóny bude snad řeč někdy příště 🙂
