Moji milí,
ráda bych vám i sobě sepsala své úvahy a bilancování o uplynulém roce. Mám to v hlavě celý měsíc, už od Vánoc se mi do hlavy stěhují myšlenky o tom, co mě tento rok naučil, přinesl, co se změnilo, kam jsem se posunula. A s tím prvním výročím Honzíkovi smrti také cítím, že se uzavírá nějaký cyklus, že jsme si prošli tím prvním nejnáročnějším rokem, že jsem procítila bolest všech těch prvních událostí, které jsme bez Honýho zažili, ať už jsou to narozeniny, výlety, cesty dodávkou, první pivo na zahrádce nebo Vánoce,…mohla bych jmenovat dále. Věřte mi, že i první kafe z Honýho Aero pressu nebo první večer sama na bytě byly náročné a bolavé. Teď už spoustu věcí zvládám jinak a ráda bych si tu, možná hlavně pro sebe, sepsala, co se změnilo a co jsme společně zvládli. Jak už jsem psala dříve, k hodně situacím přistupuji s nádechem rituálu a vnímám tak i to, že si v sobě potřebuju rituálně ten první rok uzavřít a tento článek vnímám jako součást mého rituálu. Třeba bude inspirací i pro někoho z vás a nebo mi napíšete zase váš úhel pohledu, nový vhled či uvědomění.
A také je důkazem toho, co vám řekne každý, když vám zemře blízký člověk, že čas pomůže…že časem to bude lepší…a vám se to v první chvílí zdá jako ta neotřepanější a nejabsurdnější fráze na světě, ale postupně si začínáte uvědomovat, že čas pomáhá… že s postupem času začnete některé věci vnímat jinak… ale zároveň to chce i velkou míru odvahy, odhodlání a síly zpracovávat ten smutek a bolest. A že toho času bude ještě potřeba spousta, protože je toho na zpracování tolik…a když člověk vidí radost a pokroky dětí, ví, že bolavé to bude navždy, jen třeba v menší intenzitě nebo četnosti…. čas to ví a čas ukáže…
Co mně rok 2021 vzal?
To je taková divná otázka, odpověď na ni je těžko popsatelná slovy. Vzal mi toho nejcennějšího a nejmilovanějšího člověka v mém životě, moji spřízněnou duši, můj bezpečný přístav a kompas, veškerou jistotu, klid, harmonii, domov, spojení, souznění, sdílení, všechny naše společné plány a představy o našem životě, pohodu a spoustu obejmutí, láskyplných gest a překvapení, které Honý uměl vykouzlit, srandičky, večery u krbu, snídaně v posteli, partnera pro dobrodružství i do nepohody, tátu našich dětí, vzor a rovnováhu. Myslím, že bych mohla psát dál a dál, ale už teď z toho vyplývá, že to pro mě byla nejbolestnější ztráta, jakou jsem si mohla představit.
Na nějaký čas mi také vzal chuť žít, smát se, milovat, zajímat se o cokoliv od dětí, přes sebe samotnou, domácnost nebo kohokoli dalšího. Ztratila jsem také víru v dobro světa, ve smysl života, naději. Místo toho jsem se zahalila do bolesti, zoufalství, zmaru a bezmoci a plácala jsem se na nejtemnějším dně a bála se, že už se z něj nikdy nezvednu a vlastně mně to v té chvíli bylo asi i jedno. Neviděla jsem žádnou cestu ani směr. Prostě nic a prázdno.
A pak, když absolutně nic nevíte, neočekáváte a vlastně ani nechcete, začaly se dít všechny ty moje zázraky, ne-náhody, správní lidé na správném místě, spousta povzbuzujících myšlenek a síla a chuť jít v Honýho stopách a dotáhnout jeho i naše sny, plány a představy o životě. A DÍKY tomu můžu dneska psát tento článek, protože jsem za ten rok společně s vámi ušla obrovský kus cesty a společně s rodinou a nejbližšími kamarády jsme vytvořili spoustu pěkného a chceme v tom pokračovat i nadále, protože Honýho poznámka v deníčku, že chce umřít jako NĚKDO a být INSPIRACÍ pro své blízké je obrovsky silný hnací motor.
Co mi tedy rok 2021 dal?
Obrovskou vlnu lásky v různých podobách, k sobě, k dětem, k lidem, k životu…. Změnilo se mi vnímání světa a mého místa v něm, úplně jinak vnímám smrt, cesty našich duší a posmrtný život, energie a sílu propojení s něčím, co nás všechny přesahuje a zároveň spojuje.
Učím se vytvářet si pocit domova sama v sobě, pocit jistoty a bezpečí, protože věřím sobě a rozhodla jsem se, že budu důvěřovat životu, že co mě od teď potká, se děje ze správného důvodu pro mé dobro.
Díky otužování, meditaci a pomalejšímu, všímavějšímu žití jsem na cestě k sobě, vnímám svoje tělo a jeho potřeby, cítím energii, kterou ve mě vyvolávají různí lidé a situace, přijímám i ty špatné pocity a nechám je projít. Některé (destruktivní) myšlenky si prostě vůbec k sobě nepouštím, když cítím, že by nadělaly jen binec, raději záměrně volím takové, které mě nakopnou správným směrem, a v poslední době platí, čím bláznivější, tím lepší 🙂
Otevřela jsem se lidem, píšu a sdílím, co mi hlavou i srdcem jede, strašně mě ta upřímnost, otevřenost a pravda pomáhá a baví. Na nic si nehrát, nebýt dokonalá a vzorová, občas pěkně v pr…li, jindy zase veselá a spontánní. Přijímám i další nedokonalosti v životě, docela úspěšně se povznáším na věčné diskuze o tom, jak se děti vztekají, nejí, chtějí sladkosti, prudí při čištění zubů nebo špatně spí.
Píšu knížku, i když dost pomalu, ale píšu! A to je pro mě hodně odvážný krok!
Odvaha být sama sebou, mluvit otevřeně a odvaha být vidět nebo spíš být čtena? To zní trochu divně, ale chápeme se 🙂
Jsem obrovsky vděčná. Za všechny velké i malé zázraky a každodenní maličkosti, za skvělé lidi okolo sebe, za děti, za ne-náhodné situace, za podobně naladěné lidi, za každý úsměv i obejmutí, za dlouhé procházky přírodou i setkávání, za vaši pomoc a milá slova, za naši otužovací crew, za život a svobodu, kterou jsem změnou svého myšlené získala.
Naučila jsem se být samostatnější a zároveň si říct o pomoc, což pro mě bylo dříve mnohem náročnější. A teď si říkám, proč vlastně se lidé bojí říci o pomoc, že by vypadali slabí a neschopní? Přece když nám někde chce pomoct, mají z toho radost oba a je to tak v pořádku.
Pochopila jsem, že jsou věci i lidé, které fakt nezměním a pak si je buď do života nepouštím a nebo změním svůj postoj vůči nim. A věřte tomu nebo ne, i velký bručoun může pookřát, když ho často objímáte 🙂
Snažím se v tom bolavém hledat něco dobrého, bolest přetvářet na lásku.
Došlo mi, že život je opravdu moc krátký na to, abychom si ho nechali proklouznout mezi prsty. A že každý si může tvořit život podle svých představ a přání, máme tu volbu, ale není to vždy jednoduché. Vyžaduje to odvahu a chuť vystoupit ze zaběhnutého chování a přemýšlení.
Zvládli jsme zrealizovat také spoustu Honýho přání a snů a jejich seznam určitě není konečný, jen tak pro zmínku alespoň tyto:
Společné otužování a dýchání dle Wima Hofa, meditace, máme se rádi, půlmaratonský tým, tetování, ferratový teambuilding v Honzíkově práci, ostříhané vlasy na paruku pro onkoláčky, dodávka a výlety, Věrky seskok padákem, častější setkávání, povídání, sdílení a vzájemná inspirace…
A ještě bych málem zapomněla na pár věcí, které mi rok 2021 vzal, ale kterých jsem se vlastně moc ráda zbavila, i když třeba ne vždy stoprocentně:
kupa různých strachů, třeba ze smrti, z názorů ostatních, z toho, proč se mi děje, co se děje, z dalších malicherností, které jen komplikují život, negativní, kritické či hodnotící myšlenky, točící se v kruhu ohledně věcí, které nemohu ovlivnit, stěžování si, pocit, že život má být dokonalý a že člověk nemá padat na dno, vymlouvání se na různé překážky, proč se nám do něčeho nechce a odkládání na až pak…
A takhle to mám, hledám rovnováhu i sebe, chci se smát i brečet, tvořit i nic nedělat, vzpomínat i nést Honzikovu inspiraci dále, žít a přijímat, co přijít má. A to všechno chce hodně lásky i odvahy a já bych nám všem chtěla popřát, abychom byli odvážní, abychom se nebáli plnit si své sny, slyšeli volání své duše i srdce, s láskou kráčeli vlastní cestou a umožnili tak životu v nás psát ty nejkrásnější příběhy.
Mějte krásné dny 🙂
