Milí kamarádi,
blíží se 1. výročí Honzíkovi smrti a mně se to zdá strašně neuvěřitelné, na druhou stranu mi to přijde jako celá věčnost, co jsme se naposledy obejmuli a zasmáli tomu, jak se děti spolu vesele muchlají v posteli. Ušla jsem za ten rok obrovský kus cesty, část s vámi sdílím, část čeká v deníčku, až ji dopíšu do plánované knížky a část zůstane jen v mém srdci a vzpomínkách. Když jsem si po Honýho smrti myslela, že můj život skončil a nic na světě nemá cenu, jsem moc vděčná, že se v mém životě stalo tolik hezkých věcí, přišlo tolik znamení, lidí, situací, zážitků a myšlenek, které mě pomohli uvěřit tomu, že svět není to nejhorší místo k bytí, že potřebuji dotáhnout všechny naše sny a plány a že chci svůj život tvořit svobodně, láskyplně a tak, abych byly šťastné nejen děti, ale i já a všichni, kteří se ke mě mají chuť přidat. Tím samozřejmě nechci říct, že si pluji na růžovém obláčku a s Honzíkovou smrtí jsem se vyrovnala. Je to proces, cesta, při které se mnohé učím, padám a stoupám, však už víte. A dneska pro vás mám pár svých úvah a myšlenek na zamyšlení, které mi v poslední době přicházejí na mysl,
Poslední dny až týdny jsou náročnější… Vánoce, nový rok, moje narozeniny, Honýho smutné výročí a já hodně bilancuju a přemýšlím o tom, co mi tento rok vzal a co mi naopak dal. Ráda bych to sepsala, ale neslibuji, protože teď trávím vzácné volné chvíle ponořená do fotek a videí.
A i když odešel z mého života nejmilovanější člověk, stalo se nám za poslední rok také spoustu hezkého, hlubokého, oči i srdce otevírajícího a za to moc děkuji. Honýmu, sobě i vám.
Hromadí se ve mě stále spousta protichůdných pocitů, které není vždy lehké si urovnat… bolest a láska, temnota a světlo, smrt a život, zoufalství a naděje, bezmoc a víra, samota a spojení, nechuť a odhodlání, pláč a smích nebo úsměv skrze slzy a zase ta bolest a láska. Už jsem pochopila, že obě mají své místo v našem životě a že vlastně jedna bez druhé by špatně existovaly, neuvědomovali bychom si je a nevážili si jich tolik.
Smrt, láska i bolest jsou skvělé učitelky, stejně jako děti a toho všeho mám ve svém životě za tento rok tolik, že opravdu vnímám, jak moc jsem se toho naučila nebo pochopila. Myslím, že mnohem víc než za celá svá dlouhá studia ve škole.
Jak jsem psala, zažili jsme spoustu hezkých zážitků a děti udělaly velké pokroky, ale všechno to hezké je zároveň bolavé. Je u toho stesk, že to Honý nezažívá s námi, ale přesto přese všechno věřím, že nás vidí, má radost a slyší všechny moje myšlenky, přání i strachy, které s ním stále řeším…
Myslím si, že je důležité neutíkat před bolestí, protože ona nás stejně dožene a nepustí dále. Je potřeba ji přijmout, prožít ji a nechat zase odejít, nebojovat. Vidím to u sebe, uvědomila jsem si to okolo Vánoc, že několik dní před každou významnou událostí, narozeninami, Vánocemi či výročím se ve mě hromadí bolavé pocity a když už jsem jich plná, tak stačí, aby děti něco vyvedli nebo se mezi sebou nepohodli a já rupnu, prasknu a všechno se to nezadržitelně valí ven, je potřeba to vybrečet a nechat chvíli proudit a pobýt si v tom. A pak se zase krůček po krůčku posbírat a jít dál. A dřív jsem si myslela, že život má být spokojený, bez velkých emočních výkyvů, ale dneska už to vidím jinak, občas jsou v našem životě houpačky nahoru a dolů a věřím, že je to tak v pořádku, jen je důležité, jak se k tomu postavíme.
A když začne být ta temnota příliš veliká, vždycky existuje naděje na paprsek světla, který ji prozáří…a ten může být ve vás samotných, může to být pocit obrovské vděčnosti za vše, co v životě máte místo soustředění se na to, co jste ztratili nebo co ještě nemáte, může to být taky jakékoli jednoduché gesto, které nic nestojí, ale nesmírně pomáhá, ať už je to úsměv, obejmutí od někoho blízkého nebo i klidně cizího, jakýkoli projev laskavosti, který srdce potěší a dodá víru, že zase může být lépe a stojí za to žít.
A nezapomínejte být sami k sobě laskaví, když nevíte kudy kam, jste zmatení a nešťastní, plni rozporu, stesku či lítosti. Obejměte sami sebe a udělejte něco pěkného pro sebe nebo pro své blízké. Něco, co vás zahřeje, pobaví a nebo posune zase o kousek dál.
A nebo nedělejte vůbec nic, i to je v pořádku a také to pomáhá.
A nebo si ze sebe prostě zkuste udělat srandu a neberte sami sebe tak vážně… co když je život jen taková hra, kdy s figurkou ťapkáme po cestičce, pak hra skončí a vybereme si nějakou další, zas a znova.
A někdy je lepší vypouštět ze svého života slovíčko AŽ. Až budu mít…, až zažiju…, až vyřeším…., až se stane….možná takové až nikdy nepřijde nebo přijde a objeví se další až. Život se děje právě teď a tady a byla by škoda ho nechat proklouznout mezi prsty, protože ten nejlepší čas na cokoli, co potřebujete, může být právě teď, i když se vám to zpočátku může zdát nepochopitelné… třeba to později začne dávat smysl.
A na závěr? V poslední dnech se ke mě od různých lidí dostaly hezké citáty, které bych vám ráda posdílela, protože mě teď opravdu podržely a moc za ně děkuji.
“Naděje dokáže vidět krásu budoucnosti a radovat se z její vůně.”
“Pokud nevidíš slunce, staň se jím ty.”
“Ty nejkrásnější příběhy začínají odvahou.”
“Pokud chceš být šťastný, tak buď. Tak jednoduché to je.”
“Važte si toho, kde právě jste na své cestě, i když to není tam, kde byste chtěli být. Každé roční období má svůj význam.”
Pokud vám moje úvahy dávají smysl a myslíte, že by mohly někde pomoci, klidně sdílejte dále.
Těším se na setkání na Vzpomínkovém promítání.
Děkuji za vaše vzpomínky na Honzíka a přeji vám, ať jsou vaše dny plné hřejivých slunečních paprsků a lásky.
Maruška
