Poslední blogový příspěvek je z léta. Panečku, jako blogerka bych se asi živit nezvládla, ale kdo ví. Víc času se snažím věnovat knížce, aby mohla v příštím roce spatřit světlo světa. Doufám. Aby její poselství posvítilo na krásu života i na otázky spojené se smrtí. Aby byla jedním ze střípků mozaiky, příběhem nás dvou, který může být inspirací pro další lidi tápající a hledající (se).
Tož reklamní okénko na úvod máme.
A poslední týdny mám chuť něco sepsat, ale asi se točím v kruhu. V kruhu povinností, nemocí a běžných denních řešení.
O kruzích to dneska bude. O všech možných, které mě poslední týdny napadají. Zase takový můj oblíbený pel mel všeho možného. Podněty k zamyšlení, uvolnění mojí mysli, která jede ve stavu “za chvíli 6 let na mateřské, juch”! To je pořádný kruh, spíš kolotoč!
Koloběh života a smrti. Honýho smrt mě naučila dívat se na smrt jinak. Už ji nevnímám jako konec, ale věřím v pokračování naší existence. Věřím v to, že naši blízcí zesnulí nám mohou být nablízku. Život dále pokračuje, možná ne v kruhu, ale spíše ve spirále, kdy stoupáme stále výš a výš.
Ale věřím, že spolu. Pro mě slovo “spolu” představuje kruh. A když mi dvouletý Tomík sám od sebe vypráví o tom, jak občas v noci létá do nebíčka a že mu tam tatínek říká, že ho má rád, máte prostě pocit vzájemné propojenosti, jednoty se vším, cítíte, že je toho mnoho co nevíte a nevidíte, ale co existuje a co nás přesahuje.
A i když tělo zemře, vrátí se zpět přírodě a duše pokračuje dál. A i z toho popela může vyrůst nový strom a život pokračuje dále. Jen se mění forma. Stejně tak to vnímám s láskou. Láska nezemře, jen se mění její podoba. Může sílit, můžeme ji cítit v sobě i okolo sebe. Může nás vést. Můžeme ji dávat dál.
Poslední dobou vnímám silně koloběhy v našich životech. A taky vnímám, jak málo ty koloběhy a přirozené rytmy roku vnímáme a žijeme. Protože můžeme mít všechno a hned nehledě na roční období. Ano, tady mířím hlavně na jídlo a ne/sezónní stravování. Je to sice fajn a pohodlné, ale do jaké míry je to zdravé, natož únosné nechám na zvážení každého z nás.
Od malinka strašně ráda pozoruju přírodu a mám ráda všechna roční období, protože každé má svoje krásy a zázraky. Vždycky mě to bavilo vnímat, protože je v tom ukryté obrovské moudro. Jarní rozkvět a pučení, energie stříkající na všechny strany, léto plné hojnosti a hravosti, podzim přinášející uklidnění, stáhnutí zpět k sobě a zimní odpočinek, pasivita.
Oslavy různých přechodových svátků v roce, uzavírání jednotlivých období, poděkování. Tradice a rituály, to vše v průběhu roku pomáhá životem proplouvat s respektem a vděčností. Přináší to rozmanitost a bohatost života, protože pak nemáme pocit, že vlastně žijeme celý rok stejně jen na ty Vánoce to vyšvihneme trochu někam jinam. Není to vlastně trochu nuda a škoda?
Stejně tak je zajímavé pozorovat, jak se tělo a potřeby ženy mění v průběhu měsíce a jejího menstruačního cyklu. Kolik energie a elánu, nadšení a odpočinku si můžeme v které fázi dovolit. A pokud se respektujeme, tělo se nám bohatě odvděčí.
Střídání dne a noci. Od léta jsem si dvakrát vyšlápla na kopec na východ slunce a jen tiše pozorovala tu krásu. Slunko vždycky vyjde a po každé noci přijde nový den. A planeta se točí. To byly věty, které jsem po Honýho smrti hodně vnímala. Vůbec jsem nechápala, jak je možné, že život venku pokračuje dál, že svítí slunce a lidi chodí po ulici a povídají si. Život prostě jde dál a vždycky si cestu najde. A pokaždé, když se dostanu do nějaké krize, moje milá ségra přispěchá právě s touhle hláškou, že i po té nejtemnější noci slunce vyjde. A má pravdu. A já všem doporučuju častěji pozorovat východy i západy slunce a noční oblohu. Je v tom hloubka, která naši duši hladí.
Jsou samozřejme i jiné kruhy. Takové ty víc negativní. Točit se v kruhu myšlenek, pocitů, zkušeností, situací. To jsou takové lekce, které nás mají nasměrovat, něco naučit. A pokud to stále nechápeme, tak se tam vesele, často spíš smutně, točíme dál. Vesmír to má celkem chytře zařízeno. A tak je fajn učit se vystupovat z těhle smutných kruhů, měnit stereotyp a hledat odvahu k novým řešením, nápadům a výzvám. Vidím to u sebe i u svých blízkých, jak moc fajn a osvobozující to vystupování ze zaběhnutých stereotypů může být.
Pak jsou to ty kolotoče na mateřský, které jsem zmínila už v úvodu. Když už jedete skoro 6 rok, je to celkem znát, že jste na mateřský už nějakej ten pátek. A ségřin dárek v podobě sklenky na víno s nápisem Být mámou není prdel, který má Terezka moc ráda, mluví za vše. Na druhou stranu, ale podobně jako s myšlenkami točícími se v kruhu můžeme zatočit a odbourat, i stereotyp na mateřský se dá krásně nabourávat a já jsem ráda, že zatím tu svobodu s dětmi máme.
Pak jsou například ženský kruhy, čím dál populárnější. Mě by třeba zajímalo, jestli tady u nás někde něco podobného najdeme? A pak třeba takové ženské kruhy v kruhové jurtě, zní to dobře? Mě se ta myšlenka líbí…. a kdo si pamatuje, co jsem psala minule o jurtě? Možná malá nápověda … 🙂
A abych se v závěru naladila trochu sezónně, přichází na řadu samozřejmě vánoční kolotoč. A s ním i moje malé adventní přání.
Ať váš adventní čas není kolotočem plným povinností, nestíhání, úklidu a chystání dokonalosti.
Ať je plný toho, na co pozbytek roku bohužel není moc času, ale co je pro vás důležité.
Ať je plný života i vzpomínek na zemřelé.
Ať je v něm respekt k sobě a své kapacitě v počtu upečeného cukroví a nazdobeného bytu, respekt k přírodě při výběru dárků i nákupování hromad jídla, které nemáte šanci sníst.
Ať je plný probuzení, kdy máte chuť vstát a žít plně, a dní, ze které můžete večer poděkovat.
A hlavně, ať jste v kruhu těch, kteří jsou vám nejbližší. V kruhu, spolu, v lásce.
Krásný advent 🙂
