Konečně se po prázdninách trošku rozepíšu a dovolím si jedno zamyšlení k tématu překážek, které nás potkávají na naší cestě životem… není totiž překážka jako překážka… a je nakonec zajímavé a dobrodružné si toho být vědom, pozorovat to a zkoumat, která je jaká a co nám přišla říct.
Baví mě, že se vždycky objeví nějaké téma, které se mi v životě projevuje v různých podobách a díky kterému pak vznikne nějaký článek s poselstvím, teda aspoň já ho v tom vidím, co vy?
Na příkladu pár překážek z poslední doby bych vám ráda ukázala, že jsou překážky, které můžeme vítat a s vděčností překonávat, protože nás posouvají, ale že jsou i takové, které nás zastaví a ukáží, tudy cesta nevede, nenene…
Letos v létě jsem strávila pár dní s dětmi a mojí mamkou na dovče v Krkonoších. Byla to celkem výzva, protože jsem moc netušila, co si v této kombinaci různých věků a schopností chůze můžeme dovolit. No, cílem bylo si to užít (a přežít, samozřejmě s nadsázkou řečeno). Popravdě, když jsme se vraceli domů, nazvala jsem tento náš zážitek spíš parodií na dovolenou. Z mnoha důvodů, respektive z množství překážek, kterým jsme během pár dní čelili, teda hlavně já, protože zbytku party to bylo celkem jedno.
Penzion, který se na internetu tvářil velmi baby-friendly, ale v reálu připomínal starou socialistickou ubytovnu, s poničeným dětským hřištěm, dírou v trampolíně a s číšníkem a zároveň správcem celého penzionu, který jaksi zapomněl na úsměv a neměl mě rád hned od začátku, když jsem ho žádala o jiný pokoj, protože náš byl cítit savem na sto honů… vířivka, která “voněla” zatuchlostí a jejiž voda měla asi 70 stupňů, takže jsme měli pocit, že se uvaříme.. bizardní výzdoba na chodbách a kýčovitá světýlka různých barev a tvarů everywhere… ale vařili dobře, to zase jo, uff, aspoň to. No, vydrželi jsme tam, i když jsem si z počátku jistá vůbec nebyla.
O mega dlouhé frontě na lanovku na Sněžku, o přeplněných parkovištích a náhradní autobusové dopravě se nemusím rozepisovat…děti brblající při “nudné” cestě ze Sněžky, babička nebrblala, ale zase jsem nevěděla, zda to zvládne a co budeme dělat, pokud ne… neustále ucházející kolo u auta, které pravidelně hlásilo, čím dál častěji, že chybí tlak v pneumatice, o tom se krátce zmínit můžu. Nemám, fakt nemám ráda závady na autě. Neumím je opravovat, ani to řešit s automechaniky. Tak šup, pecka v sobotu večer obvolávat asi 15 automechaniků v okolí Trutnova, kteří mě o víkendu zachrání. Nic, všichni na oslavách nebo v nemocnici, ale naštěstí kolo vydrželo do pondělí a návštěva autoservisu byla nakonec dost v pohodě, takže příště už vím, že to dám, ale stejně doufám, že žádné další příště nebude třeba 🙂 Jo a taky ruplé kolo u kočárku, jen takový bonus, to už mě nerozhodilo 🙂
Jsou to maličkosti, ale když se jich za 4 dny nastřádá tolik, trochu máte pocit, že tohle není dovolená a proč se to jako děje?! A tak jsem se na to snažila dívat jako na překážky, které mě mají něco naučit… ztratit ostych tu v té a tu zas v jiné oblasti… neřešit problémy víc než je třeba a nebláznit z toho, když věci vůbec nejdou podle plánu a jsou tak trochu mimo vaši kontrolu. A už jsme u tématu přijetí a uvolnění (sebe do života)…o tom ode mě ještě určitě brzy uslyšíte, to jsou poslední dobou moje top témata 🙂
Podobně laděné (tím myslím překážky, které nám přišly pomoci, růst, uzdravovat, zvědomovat, posouvat….) jsou překážky, které vám do života může přinést nový člověk a vy se tomu všemu okolo s tím spojenému zuby nehty bráníte, protože jste se už před časem rozhodly, že už chcete jen jednoduchost, žádnou složitost. A v tom šup a je před vámi nové kolo sebepoznání, hlubších pochopení a střípky mozaiky do sebe opět krásně zapadají a celé to setkání vám postupně dává smysl i s tou obr kupou překážek. A ten pocit správnosti našeptává, ok, tak já je jdu jednu po druhé zdolávat. Třeba tím, že o tom dneska takhle píšu… a že třeba někdy příště to trochu víc zkonkretizuju 🙂 a když vás pak ten člověk přijede jen tak na otočku “zachránit” na tu bláznivou dovolenou, co jsem zrovna zmínila, rozesměje vás a řekne vám, že je to v pohodě, že se to vše zvládne a že se přeci vlastně nic neděje (díky za připomenutí), tak pak jste rádi, že ty překážky zkoušíte překonávat.
A pak je tu jiná kategorie překážek. Řekněme jim stopky či ukazatelé jiného směru. To jsou ty, které nás jasně zastaví v nějakém rozhodnutí, činu či jednání. A pomohou nás nasměrovat tím správným směrem. Nejdřív vás možná naštvou, ale zpětně se dá jejich smysl většinou krásně pochopit a jste za to rádi. Možná vám taková překážka, jako třeba zpoždění vlaku, zachrání život (to není můj konkrétní příklad, jen pro ilustraci). A nebo vás ta překážka přesměruje na jinou, mnohem lepší kolej, když už jsme u těch vlaků.
A k tomu mám jednu ukázku osobní z posledních dní. Řešili jsme izolaci do jurty, aby byla celoročně obyvatelná. Měli jsme domluvenou firmu od Zlína, objednané balíky ovčí vlny, naskladněné, jen jsme čekali, kdy přijde zpráva, že si je můžeme přijet vyzvednout. A kde nic, tu nic… tři týdny a žádný komunikační prostředek nefungoval. Ok, kde teď narychlo sehnat vlnu, když se na ni tak dlouho čeká. Montáž jurty klepe na dveře. Překážka jak hrom, ale ve mě, kupodivu, klid a důvěra, že to dobře dopadne. No, výsledek předčil naše očekávání, tou úplnou (ne) náhodou nám vesmír přihrál do cesty pána od Jimravova, který je absolutní machr nejen na ovčí vlnu, ale taky na přírodní stavitelství, ekologický přístup k životu, byl příjemně ezotericky šmrncnutý, upřímný, otevřený a velmi sdílný. Místo čtvrthodinky, kdy jsme chtěli vyřešit objednávku vlny, jsme u něj strávili více jak dvě hodiny, rozplynuli se v jeho vyprávění, překvapeni jeho zkušenostmi, prohlídli jeho nádhernou roubenku a objednali vlnu opravdu kvalitní a opravdu přírodní (bez různých plastových pojidel, která používají bohužel jiné firmy). Koho by toto zajímalo, ráda dám tip, protože tohle byla fakt kouzelná návštěva a i já, netechnický typ, jsem ho se zájmem a pozor! i s porozuměním, poslouchala 🙂
Takže takové překážky nás nasměrují někam jinam a věřím, že velmi pravděpodobně k něčemu mnohem lepšímu. Vesmír i…. (a teď si každý doplní podle svého, čemu věří, andělé strážní, průvodci, milovaní zesnulí…) se o nás totiž moc dobře starají. Při té návštěvě jsem tak silně cítila, jak by se tam Honýmu líbilo a jak obrovský smysl by mu to celé dávalo. Díky za tu příležitost a díky za to, že tyto “překážky” a situace ukazují, jak blízko jsi.
A ještě mě napadá jeden typ překážek, jsou takové méně viditelné a dějí se nám v našich hlavách a myslích. Překážky, které si stavíme do cesty sami sobě, možná nevědomky, ale jsou to myšlenky a přesvědčení, která nám spíše ubližují, která nás stahují, která zmenšují naši sebehodnotu, naše možnosti, které nám jednoduše podrážejí nohy a brání nám plnit si naše sny. A že jsem takových měla hodně a stále se v různých vlnách objevují, to mi věřte. Ale tady je fajn s tím pracovat a rozpouštět to… vědomě si rovnat myšlenky, vracet se k sobě a hýčkat se, nejen na těle, ale hlavně na duši. V knížce píšu o jedné paní s tetováním I am enough (jsem dost). A to úplně stačí. Ať si každý říká, co chce. Důležité je, jak de vnímám já.
Každý máme svoji cestu… a svoje překážky… život není o tom, aby bylo vše jednoduché a dokonalé. Myslím, že by nás to dost nudilo. Život je (mimo jiné) o tom, umět přijmout (nejen své) nedokonalosti, s odvahou čelit překážkám a brát je jako výzvy, které nám pomáhají růst a v tom všem nacházet okamžiky uvolnění a souladu. A i když to občas není vůbec lehký, dovolme si chvíli poplácat se v blátíčku, ale včas ho ze sebe setřást a jít dále, zase krůček po krůčku..
Jakým překážkám posledních dní čelíte vy? Věřím, že jako sdílená radost je dvojitá radost, sdílená překážka by mohla být poloviční překážkou. Co vy na to?
