Dnešním krátkým článkem bych se ještě chtěla vrátit k tomu minulému, který byl o zrodu mojí knížky, ale také ukázal úryvek o tom, jak se nám narodila Terinka. A protože brzy oslaví své 3. narozeniny Tomíček, zdá se mi férové poodhalit i něco málo z jeho porodu…protože byl tak jiný, tak hezký a s Honým jsme ho konečně! zvládli spolu.
A taky se “naše třetí dítko”, knížka o našem životě, opravdu rodí. Už je v rukách korektorky i prvních čtenářek a já jsem včera usínala s pocitem “ty jo, už se to fakt děje, napsala jsem to, ani si to vlastně neuvědomuju, ale je to tak… a jsem za to moc vděčná.”
Takže dnes jedna ukázka, pak chvilku pauza a poté přípravy na další fázi vydávání knížky – čeká nás předprodejová kampaň a brzy se konečně dostanu i ke konkrétním plánům ohledně jurty a její spojitosti s námi, s Honým, s knížkou a třeba i s vámi 🙂
“Poučena z prvního porodu, už jsem sebou neměla sbalené
různé éterické olejíčky a svíčky, protože s Terezkou to byl fičák, že
jsem si na něco takového ani nevzpomněla. Jaké pak bylo
překvapení, když mi porodní asistentka sama nabídla, jestli bych
chtěla třeba vůni mandarinky nebo levandule. To bylo moc milé,
ovšem jen do chvíle než se mi z té vůně chtělo zvracet. Ok, chápu, u
porodu vůni prostě nepotřebuju. Ale Honý tam byl a celou dobu, a to
vám povím, jak jsme si to užili, protože je to opět krásná, místy
vtipná i vážná historka.
Již dva dny předem jsem začala vnímat, že se v těle něco
děje jinak a že porod zřejmě již brzy přijde, i když se doktor opět
tvářil, že na porod to zatím nevypadá. Ve čtvrtek se objevovaly
mírné kontrakce v různých intervalech v průběhu celého dne. Užili
jsme si společnou odpolední procházku venku, bylo slunečno a jaro
už bylo krásně cítit ve vzduchu. Upozornili jsme babičku, že už se
něco chystá a já šla z procházky dříve domů, abych si dochystala
věci a poklidila. Navečer mě zmohla únava a na půl hoďky jsem si
usnula, ale probudila mě dosti silná kontrakce. Jsem ráda za ten
krátký spánek, protože další se té noci už nekonal.
Kontrakce pomalu přicházely, ale prožívala jsem je v
takovém plynutí, vědomě a s velkým přijetím, protože jsem je
vnímala jako otevírače mého těla, jako něžné vlny, které nám
Tomáška přinesou. Večer jsme ještě blbly s Terezkou v posteli, která
ten večer usnula hodně pozdě. Honý taky usnul a já ležela mezi nimi
v posteli, vnímala své tělo a povídala si s Tomíčkem. Bylo mi tam
moc krásně. Tušila jsem, že porod přichází, a tak jsem vstala před
půlnocí, poklidila doma, nachystala vše pro Terezku na ráno, pro
Honýho svačinku a pití sebou, najedla jsem se, dala si sprchu. Bylo
to tak klidné, i když bolest narůstala. Byla jsem na sebe pyšná, jak
dobře s ní pracuju a prodýchávám. Byla jsem doma, s Honým a
Terezkou, v bezpečí a zaplavoval mě pocit klidu a správnosti, že
takhle to má být (ne jako u prvního porodu zavřená sama v
nemocničním pokoji). Užívala jsem si ticha v bytě, stále
intenzivnějších kontrakcí a vzrušujícího pocitu, že už brzy bude
Tomášek u nás. Po půlnoci jsem šla Honýho vzbudit s tím, že rodím,
že už bych chtěla, aby byl se mnou vzhůru. Byl z toho trochu
překvapený, ale zároveň si ještě stihnul na chvilku usnout. No,
rozumíte tomu? Já rodím a Honý si v klidu spí…takový pohodář to
byl, když chtěl spát, spal kdykoli, jakkoli a kdekoli.
Po druhé v noci přijeli Honzíkovi rodiče pohlídat spící
Terezku a my se vydali na cestu do porodnice. Vtipné je, že
kontrakci jsem měla při obouvání bot a pak ještě dole u auta, pak
jsme si sedli, zapnuli Majka Spirita, zrovna hrála písnička Good
vibration, v jejímž refrénu se opakuje „nádych, výdych“. Jak trefné,
pobavili jsme se, uvolnili a mně skončily kontrakce. Za celou cestu
do porodnice nic, z auta jsem vyskočila jak srnka, s Honým samé
srandičky a přemýšleli jsme, co teď dělat, když asi teda nerodím.
Zvažovali jsme návrat zpět či noční procházku po Svitavách, ale
nakonec jsme si řekli, že do té porodnice pro jistotu zajdeme. Šli
jsme vysmátí a uvolnění a sestra na noční na nás rozespale mžourala
a nechápala, co tam děláme, když jsem jí s úsměvem na rtech říkala,
že rodím, ale že mě zrovna přestaly kontrakce a že plodová voda
zatím taky neodtekla. Haha, fakt vtipné. Naštěstí nás ale nevyhodila,
vzali mě na kontrolu a nakonec jsem za to byla moc ráda, protože i
když si i doktorka chvíli myslela, že nerodím, zjistilo se později,
když se asi po hodině kontrakce vrátily, že každá kontrakce
způsobuje nižší srdeční ozvy miminku a že je to třeba hlídat.
Sestřičky mě začaly připravovat i na variantu císařského řezu, kdyby
se objevily nějaké komplikace.
A jak jsem se cítila já? Byla jsem nějakým zázračným
způsobem klidná. Byl se mnou Honý a ten byl taky v klidu a já jsem
důvěřovala Tomíkovi, že ví, co dělá. Byla jsem taková odevzdaná a i
to, že jsem se nedržela žádné své představy, bylo osvobozující.
Doktorka potřebovala prasknout plodovou vodu, aby podle její barvy
rozhodla o tom, jestli je císařský řez na místě anebo to můžeme
nechat přirozeně. Naštěstí byla možná druhá varianta, ovšem po
prasknutí plodové vody přišly super intenzivní a rychlé kontrakce,
takže na porodním sále jsme se moc dlouho nezdrželi a Tomíček byl
překvapivě rychle venku. Honý mě celou dobu držel za ruku a
sledoval všechny ty monitory, byl absolutně klidný a spokojený s
tím, jak tam na nich vidí intenzitu kontrakcí, vše se mnou probíral
jako můj osobní doktor a bylo to celé neskutečně spojující. Sledoval
přístroje, pozoroval sílu kontrakcí, o všem si se mnou povídal, vše
pro mě udělal, zařídil. Mám pocit, že jsme v tu chvíli byli v absolutní
jednotě a lásce. Jeho klid mi dodával sílu a pocit bezpečí. Tomík byl
na světě po jedné velmi intenzivní kontrakci a budu si navěky
pamatovat, jak mě Honý silně držel za ruku a fandil, jak kdyby to
byly lezecké závody. Nesmírně mi to pomohlo. Jen Tomíček byl
zamotaný v pupečníkové šňůře (proto ten problém s klesajícími
ozvami), ale naštěstí ho hned rozmotali a dali mi ho a bylo to tak
nádherné a překvapivé.
Celé těhotenství jsem byla přesvědčena o tom, že se nám
narodí chlapeček se spoustou tmavých vlásků, jako měla Terunka v
prvních měsících. Dovedete si asi představit, jaké bylo naše
překvapení, když jsme spatřili téměř bělovlasého chlapečka s
drobným chmýřím na hlavě. Kdybych neviděla, jak jsme spojeni
pupeční šňůrou, skoro bych ani nevěřila, že je náš…ach ta
očekávání…ale okamžitě jsme se do něj oba zamilovali a nemohli se
na něj vynadívat. Byl tak jiný než Terezka a přitom oba
nejnádhernější na světě. Největší důkazy naší lásky a ztělesněné
zázraky. Cítila jsem nesmírnou úlevu, klid, radost a lásku. Všechny
strachy i bolesti se rozplynuly, jakmile mi Tomáška položili na
hrudník a mě zaplavil pocit naprosté správnosti a štěstí. A jak už
jsem psala několikrát, dopadlo to nejlépe, jak mohlo. Důležité je
otevřít se důvěře v sebe, v dítě i život sám.”
