Moji milí, posílám další informace ke knížce. Minule jsem vám slíbila historku o tom, jak mi vesmír přihrál do cesty nakladatelství. Je to opět trochu neuvěřitelný, bláznivý a cítím za to velkou vděčnost.
Ale pěkně popořádku. Knížku jsem začala psát 7.10. 2021, na Honzíkovi 32. narozeniny. Večer před tím jsem narazila na kurz, který se týkal právě vydávání vlastní knihy, jakoby mi karty hrály do noty. Díky kurzu jsem se v dané oblasti lépe zorientovala a hlavně poznala Alenku Vorličkovou, která mi byla oporou a věřím, že se stane i korektorkou brzy dokončené knížky. Na začátku psaní knížky jsem se cítila velmi otevřené čemukoliv, co přijde a věřila jsem, že cesta se ukáže.
A ukázala. A jaká. Jak jsem byla v údivu, když mi kamarádka (se kterou se znám fakt od prvních krůčků a strávili jsme spolu spoustu let bydlením v Brně a naše kamarádství trvá opravdu přes 30 let, páni 🙂 ) oznámila, že je jejím snem založit si nakladatelství a že by byla ráda, kdyby první knížka, kterou vydá, byla ta moje. No chápete to? Já byla šťastná a jsem moc vděčná, protože spolu rozjíždíme krásný projekt a moc jí do budoucna přeju spoustu hezkých knih, kterým pomůže se zrozením. Takže díky její nabídce mám teď skvělou pomocnou ruku, která řeší ty technické věci, ISBN a další náležitosti a já se můžu soustředit na knížku. Takže přátelé, až knížku otevřete, objevíte tam, že mojí knížku vydává nakladatelství Heart beats for books. A pokud jsou mezi vámi tací, kteří rádi píší a chtěli by třeba svoji knížku někde vydat, dělám teď malé reklamní okénko, kdyžtak napište a já předám kontakt 🙂
A když už jsem zmínila to zrození nových knížek díky nakladatelství, posílám k vám další ukázku z knížky, je taky o zrození, protože to miminko, o kterém píšu v této části knížky, oslavilo tento týden 6. narozeniny. A to je další neuvěřitelná věc. A opět mohu jen říct, že cítím obr vděčnost za to, že si nás tahle princezna vybrala a že díky její nádherné osobnosti, úsměvu, přítomnosti a ztřeštěným nápadům je v každém společném dni prostor pro srandu, popovídání, radost, blízkost a sounáležitost.
Je to opět docela intimní, otevřené, ale pevně věřím, že sdílení má smysl, zatímco mít jasná očekávání už tak moc ne. Však si to přečtěte a posuďte sami 🙂
Tu je kousek z knížky:
“Nakonec mi doktorka řekla, ať přijedu v neděli do porodnice na kontrolu a jestli to nebude na porod vypadat, že už si mě tam nechají a ráno porod vyvolají. Už jsem se s tím začala smiřovat, ale v koutku duše doufala, že si to ještě Terinka rozmyslí. A teď začne náš zajímavý porodní příběh, kdy vlastně vůbec nic nebylo podle našich představ. Můj gynekolog se mě na kontrole po šestinedělí zeptal: “Jaký jste měla porod, vše podle vašich představ?” Odpověděla jsem, že vůbec ne, ale že to bylo nakonec skvělý! A tak je to v životě v mnoha směrech, vnímám čím dál více, jak ty představy a očekávání omezují naše vnímání reality, ubírají na intenzitě zážitku a momentu překvapení.
V neděli dopoledne jsem umyla schodiště na chodbě v bytovce! Poslední šance na rozjetí porodu. Nic. Honý udělal výborné tortilly k obědu, sbalila jsem si tašku. No vlastně, taška do porodnice byla sbalená už dlouho, jen pár maličkostí jsem tam přihodila. Honý mi nachystal malinkou sváču, díky bohu za to, protože mi jinak v nemocnici ten den nic nedali, když se mnou nepočítali. Se slzou na krajíčku jsme vyrazili směrem do porodnice. “Na porod to nevypadá, tak si vás tu necháme”, říkal hlas doktorky. Honý mi pomohl se ubytovat na pokoji, pobrečela jsem si a Honý slíbil, že ráno, až mu zavolám, dojede. A tuhle naši domluvu jsme ani jeden nechápali, když jsme na to vzpomínali zpětně. Doktorka nám řekla, že porod budou vyvolávat o půl sedmé ráno, tak proč jsme se nedomluvili, že tam Honý už v tu dobu bude? To je pro nás oba záhada, nějak jsme zřejmě měli pocit, že to bude celé trvat dlouho a že Honý třeba ještě půjde do práce. No fakt tam ráno chtěl jít a až zpětně jsme se na to dívali s úžasem a nepochopením. Ale byli jsme z celé té situace docela vyjukaní a rozhození.
Zůstala jsem na pokoji, zabydlela jsem se v posteli, snědla Honýho sváču a pustila se do čtení knížky. Najednou jsem v sobě ucítila smíření se situací, uvolnila jsem se, začetla a v bříšku se začalo něco dít. Nepravidelné bolesti, stahy, věděla jsem, že se tam Terezka hýbe mnohem více než jindy. Bolesti nabíraly pomalinku na intenzitě, říkala jsem to sestřičce, ale ta mě ujišťovala o tom, že to budou jen poslíčci. Jak pochopitelné, že, 10 dní po termínu porodu. Asi jsem více věřila jim než sobě, brala jsem to tak, že ještě nerodím. Sestřička mě stále dokola opakovala ať se vyspím, že zítřek bude dlouhý a náročný den. Ok, jak mám ale usnout?
O půlnoci už to bylo docela krušné, okolo druhé ráno jsem z té bolesti začala zvracet, do toho jsem měla strašný hlad, před pátou ranní jsem sestřičku volala, že už fakt asi rodím, po kontrole mi bylo řečeno, že teda jo, že je to fajn, nic se vyvolávat nemusí. A víte, co mi ta sestřička řekla? Ať si jdu ještě lehnout a o půl sedmé mám přijít na sál. A já, jak ovečka poslouchala, teda snažila jsem se, ale usnout fakt nešlo. Ještě jsem psala Honýmu, jak se věcí mají a ani v této chvíli nás nenapadlo, že by už teda mohl přijet. Takže jsem za celou noc nezamhouřila oko, celou tu první dobu porodní jsem prožila sama, po tmě, v nemocničním pokoji s tím, že mi sestry pořád opakovaly, že vlastně nerodím.
To nebylo úplně podle mých představ a trochu mě stresovala představa, jak porod teda vypadá, když už teď se cítím tak, že bych jim řekla, ať do mě napíchají cokoliv, jen ať je ta bolest méně intenzivní. Došourat se z pokoje na porodní sál a vzít si peřinu a tašku s věcmi byl nadlidský úkol, ale nějakým zázrakem jsem to zvládla. Lehce po půl jsem tam došla la porodní asistentka byla mile překvapená, jak rychle porod postupuje. Najednou kolem mě bylo více lidí a všechno rychle chystali. Bylo to tak extrémně intenzivní, ale já pořád žila v představě, že to bude dlouhé – dle slov sestřičky z noci. Někdy před sedmou jsem se zeptala, jestli už můžu zavolat manžela, aby přijel. Sestřička vytřeštila oči, že jsem ho ještě nevolala a že jestli ho tam chci mít, ať hned volám. Mezi rychle jdoucími konkrakcemi jsem Honýmu řekla, že rodím a že to bude hodně rychlý a Honý nečekal ani sekundu, porušil úplně všechny pravidla bezpečný jízdy a během čtvrt hodiny byl u nás. Právě včas. Nejen, že jsem celý porod zvládla sama, ale Honý vběhl do sálu právě ve chvíli, kdy se Terezky hlavička drala na svět a mé roztažené nohy mířily přímo směrem ke dveřím do sálu. Takže milý Honzíček viděl velké finále a vše, co k tomu patří. Už rozumíte, proč porod nebyl vůbec podle mých představ? Ale tím, že to Honý zažil a viděl, aspoň to finále, měl z toho obrovskou radost a mě vlastně vůbec nevadilo, že to celé viděl, proč by to vlastně vadilo? Vždyť je to můj muž a táta naší holčičky a je to naprosto přirozené. Pamatuju si jeho nadšený, dojatý a radostný výraz, tu pýchu na nás, jak jsme to zvládly a tu obrovskou vlnu lásky, když jsem měla Terinku na hrudníku a on nás objímal. Rázem byla všechna bolest z té osamělé noci pryč, všechno bylo naprosto v pořádku, byli jsme tři a měli jsme v náručí tu nejkrásnější a nejvlasatější holčičku široko daleko.
Ač porod nebyl úplně dle našich představ a všechny masážní olejíčky, vonné esence, svíčky i hudbu, které jsem měla v tašce připravené, jsme absolutně nevyužili, byli jsme nesmírně šťastní a já porod od té chvíle považuji za nejhezčí zážitek a jsem vděčná, že jsem žena a že jsem to mohla zažít se vší tou bolestí a intenzitou, ale i důvěrou v mé tělo a v děťátko.”
Toť zážitek mého prvního porodu a nastínění porodu mé knížky… k tomu ale ještě vede cestička…. a ta cestička souvisí i s jurtou, o které už jsem se párkrát zmínila, tak o té vám dám vědět snad příště, ju?
Mějte krásné dny plné užívání si toho, co nového se vám v životě nejen s přicházejícím jarem rodí 🙂
