Ráda bych vám vyprávěla příběh partičky lidí, kteří se rozhodli udělat krásnou a lehce bláznivou věc, překonali sami sebe, možná proto, aby našli sami sebe zas o kousíček víc, aby si dokázali, že můžou, aby vyšli ze své komfortní zóny, ale hlavně, aby dotáhli přání našeho Honýho a cítili ho tady stále s námi. A vím, že Honý je na nás všechny pyšný a že jeho duše nám všem tleská radostí. A já vděčností za to, že jste do toho šli se mnou.
Běhání nás s Honým bavilo vždycky, ale většinou to byl takový ten jarní nádech, jak začnete běhat pravidelně a s velkou chutí, ale s prvními horkými letními dny to končí… a pak ještě párkrát během podzimu a pak už je zima a nic. Znáte to taky? Na jaře 2020 to ale vypadalo jinak. Honý se pro běhání dost nadchl, já po porodu Tomáška jen velmi lehce. Honý začal trénovat a běhal 15 i víc kilometrů, pravidelně několikrát v týdnu, pořídil si hodinky, hlídal tepovku, doma zkoumal trasu, převýšení… kdo běhá pravidelně, ví. Mě tohle nikdy nic moc neříkalo, když běžím, tak prostě běžím a je mi dobře a žádné údaje mě moc nezajímají (jako Forest :)) Vzhledem ke covidu ani žádný jiný sport moc provozovat nešel a tehdy Honý prohlásil, že by chtěl natrénovat na půlmaraton i na Spartan race. Ok, super nápad. Všechny závody byly ale zrušeny a v lednu 2021 Honý nečekaně zemřel.
Pak dlouho nic.
Pak jsme v létě jeli na první výlet bez Honýho a několikrát během cesty jsme potkali billboard s pozvánkou na nějaký půlmaraton v Krkonoších. A v tu chvíli mě to došlo. Potřebuju to uběhnout, musím to za Honýho dotáhnout. Ten nápad ve mě vzbudil radost.
Pak ale zase nic.
Jen myšlenka, až budou děti větší, tak za tři roky, budu mít víc času, natrénuju a poběžím.
Pak Vánoce 2021 a kamarádi Terezka s Míšou říkají, že k Vánocům dostali registraci na půlmaratón.
“Páni, to zní dobře” povídám “a kde to běžíte?”
“Vysočina, Milovy.”
A to už mě hřálo u srdce a věděla jsem, že to je ono. Protože to je oblast skal a lezení, kam jsme s Honým rádi jezdili. Kousek od Milov jsme měli svatbu.
“To je skvělý, jdu do toho s vámi! Kdy to je?”
“4.6.”
“Ups, to je docela brzo, ale to dáme!”
Rozhodnutí padlo. Na nový rok jsem napsala výzvu mezi kamarády, kdo se chce přidat, pět měsíců trénovat a uběhnout společně s námi půlmaraton za Honýho.
Nadšená reakce mých blízkých kamarádů, ale i cizích lidí, kteří Honýho znají i neznají, a jeho pracovních kolegů, mě příjemně překvapila. Rozhodli se běžet lidé, kteří třeba nikdy neběhali, nebo běželi naposledy přespolňák na základce, lidé, kterým pohyb chyběl a byli rádi, že ho díky této výzvě můžou zařadit do svého programu, ale i takoví drsňáci, kteří to toho jdou i třeba jen se dvěma tréninky. Máme mezi sebou i zkušené běžce, kteří drží tréninkovou morálku. Já sama jsem díky půlmaratonu potkala několik nových lidí, nových přátel. Vytvořili jsme tým Běžíme za Honýho, který má okolo 25 členů, nevím přesně, protože ze zdravotních důvodů se nám počet běžců lehce měnil. Ale je to skvělý číslo a i když jsme všichni neběželi stejně dlouhou trasu, vůbec to nevadí, protože pro mě je to celé o té výzvě, o radosti, o bláznivém překonání se, o splněném snu, o prožití bolesti a přeměně té bolesti do krásných vzpomínek. A to se nám podařilo! Opravdu platí, není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. S láskou a laskavostí k sobě, to jsem se snažila připomínat během těch pěti měsíců příprav. Nejde o výsledek, o to, jestli to uběhneme nebo ujdeme v čase nebo ne. Prostě jen být spolu, sdílet to, smát se nebo brečet, ale spolu a s Honým. Za Honýho. Velké díky taky Honzíkovým rodičům, kteří se během závodu starali o děti a vzali je na charitativní okruh v rámci celého závodu, díky čemuž si děti užily atmosféru závodu a mohly být pyšní jak na svého taťku, tak na jeho skvělý tým.
Já osobně jsem za těch pět přípravných měsíců ráda, i když byly náročné. Ani ne tak kvůli běhání, ale protože mě nebo děti skolila velká řada různých nemocí nebo drobných úrazů. Ale to mě neodradilo, spíš naopak, o to víc jsem se těšila na každé běhání, protože to pro mě představuje klid, samotu, les, radost z pohybu, hudbu a spoustu dobrých nápadů v hlavě. Při běhání si skvěle rovnám hlavu, nacházím chuť do dalších plánů a občas se celá restartuju, protože některý dny si ten restart prostě žádají. Vlastně až skoro do poslední chvíle nebylo jasné, jestli se já se ségrou postavíme na start závodu, protože nás pár dní obtěžovala nějaká lehká střevní virózka. Ale dva dny předtím ke mě přišel klid a důvěra a už jsem věděla, že to dáme a že to bude stát za to. Večer před závodem jsem si pustila Foresta Gumpa a uvědomila si, kolik toho máme společného.
V den závodu jsme si všichni užívali sportovní atmosféry, týmové sounáležitosti, padly slzy radosti, dojetí i smutku, spousta přátelských obejmutí a slov podpory. Kouba to krásně řekl, že poběží oba Honzíkové s námi a opravdu to tak bylo. Počástí nám skvěle hrálo do not, stín v kopci vystřídalo slunko v lese a když už jsme byli moc prohřátí, přišla totální sprcha. Pak opět pohoda, slunce a druhá osvěžovačka jak na zavolanou. V největším kopci mi v uších hrála písnička (mého tetování) All you need is love a v posledním nejvíc náročném kilometru náš oblíbený song od Majka Spirita. Spousta drobných náhodiček, které ale člověk vnímá jako pomoc z nebe. Asi dvakrát za závod mi v hlavě přišel pokyn “nemusíš běžet rychleji, ale běž efektivněji, natáhni krok, zapoj víc ruce” Páni, kde jsem na to přišla? Aha, dívám do nebe a volám “díky, Honý.” Půlmaraton jsem uběhla, sama překvapena nad má očekávání dobrým časem (ok, pochlubím se, dala jsem to za 2 hodiny a 9 minut, mazec, že?) Uběhli jsme to všichni a z toho jsem měla úplně největší radost! Všichni jsme si zažili ten krásný pocit euforie, vyčerpanosti, radosti, úlevy, nadšení a sounáležitosti. Vyhráli jsme jako tým Běžíme za Honýho v rámci kategorie Slow motion. Vítězství patřilo týmu s největším počtem členů a nejdelším součtem časů, což se nám se společně naběhanými 38 hodinami povedlo a stoupli jsme si také na stupínek vítězů.
Když tohle píšu, mám na jednu stranu velkou radost, na druhou je to setsakra těžký a bolavý. Honýho nám to nevrátí, ale vzpomínky máme krásné. A zážitky a třeba i nová přátelství a další běhací výzvy. Věřím, že to není náš poslední závod v rámci akce Běhej lesy nebo nějaké jiné. Kupodivu snad všichni? vyjádřili zájem pokračovat, běhat dál a zase společně něco vymyslet! Skvělý!
Běhání se pro mě stalo další berličkou, která mi pomáhá vyrovnat se s Honýho smrtí. A i když to možná pro někoho může znít zvláštně, ten pocit, že Honýho smrt spojuje lidi a motivuje je k láskyplnému a radostnému životu, mi dává velký smysl a naději.
Děkuju vám všem, moji milí, máte můj obdiv!
