Hola hej, po delší odmlce konečně přišla tvůrčí chvilka a píšu. Ne že by za poslední více než měsíc nebylo o čem psát, to vůbec ne. Naopak, hlavu mám natřískanou nejrůznějšími myšlenkami a pocity, ale mám za sebou hodně náročný měsíc, poměrně dlouhý pobyt potopená někde na dně ve spirále různých náročných i smutných pocitů a zoufalství, ale daří se mi opět (po kolikáte už?) stoupat krůček po krůčku nahoru, slunko svítí a dobíjí baterky a chce se mi zase něco sepsat. Tady to je, ale prosím, nečekejte jasnou strukturu, ta se mi prostě nedaří. Třeba si v tom i tak najdete něco, co s vámi bude ladit nebo třeba nakopne lepším směrem. Já jsem za ty pozitivní kopance ráda 🙂
Po všech těch náročných chvílích jako byly první Vánoce bez Honýho, moje narozky a 1. výročí od smrti jsem měla pocit, že by mohlo přijít trochu stabilnější období, že konečně dotáhnu všechny slibované návštěvy (koho se to týká, omlouvám se, myslím na to a brzy něco vymyslíme)… Ale ejhle, konec zimy byl v mém životě ve znamení smrti blízkého člena rodiny, která hodně oživila všechny vzpomínky spojené s Honzíkovou smrtí, a následně 2 docela náročné nemoci, sotva jsem se vyhrabala z jedné, přišla druhá…a bylo to krušné, čímž si nechci stěžovat, jen aby bylo pochopitelné, jak ty vnější okolnosti ovlivnily to, co se děje uvnitř mě. A všechny ty chvíle, kdy vám není dobře, nejde se moc postarat o sebe, natož o děti, a tak řešit neustále logisticky kdo, kdy, kde děti pohlídá…děkuju všem, zvládli jsme to a zase to pro mě byla lekce o tom, jak nemusím mít špatný pocit z toho říkat si o pomoc… už se zase rozepisu.. ale celé tohle období ve mě vyvolalo silné pocity samoty, až zoufalství, hodně jsem přemýšlela o smrti obecně, o tom jak je vnímána společností, o smyslu všeho tady a do toho přišla válka na Ukrajině a s ní spojený strach a lítost všech těch rodin, které se musely rozdělit. Bylo to náročné období, zároveň hodně očisťující (v případě střevní chřipky doslova), takové hluboké potopení na dno a do svého nitra, které nebylo zrovna dvakrát příjemné. Teď zpětně to vnímám jako takové nutné zastavení, protřídění myšlenek, jako sérii několika zkoušek (to slovo už fakt ale nemám ráda, stačil by mi klid a pohoda a žádné další zkoušky…), možná ukončování nějaké etapy v mém životě…
Co je ale důležité a je to i pointa tohoto článku: poznat čas, kdy je potřeba se vědomě rozhodnout pro to vystoupit z toho začarovaného kruhu zamotaných myšlenek a pocitů, rozhodnout se, že už se v tom nemusím motat stále dokola, zvednout hlavu, usmát se, říct životu ano, a jít dál. Poznat ten čas, kdy je třeba začít (se sebou) něco dělat. Říct si, ok, vím o tom, tíží mě to, připadám si tak a tak… ale můžu to změnit. Každý nový den mám šanci to změnit. Emoce nechám projít, nebojuju s tím, ale zároveň cítím, že neustálým točením se v kruhu a litováním či stěžováním nic nevyřeším, ani mi to nijak nepomůže.
Honý měl moc rád Silvestra Stallona a před pár dny jsem četla jeho citát, moc mi pomohl:
“Život není o tom, jak tvrdý úder umíme dát, ale kolik ran zvládnete dostat a přesto jít stále vpřed.”
A tak jdu dál a nechám se překvapit, co život přinese. Zároveň ale pasivně nečekám, co se bude dít, ale kdykoliv cítím nějaký podnět k akci, pocit, že bych měla něco udělat, někoho potěšit, vystoupit ze zajetých kolejí nebo podniknout něco bláznivého, snažím se tento pocit poslechnout. Když jdeme tmou, taky si baterkou svítíme před sebe, že jo a neřešíme tu tmu za námi, i když tam je a víme o ní.
Myslím, že už jsem o tom někdy psala, vždycky si můžeme vybírat, kterou roli v životě máme, zdali jsme obětí nespravedlivého světa, ve kterém toho moc nezmůžeme, protože….každý si může doplnit sám…a nebo si ten život tvoříme a jsme za něj zodpovědní. Někdy je potřeba být chudáček a politovat se, ale jak jsem psala výše, nebabrat se v tom moc dlouho a zase vzít otěže do svých rukou a jet tím směrem, kterým nás to volá. Věnovat se tomu, co máme rádi, být s lidmi, se kterými je vesele a pohodově, zažívat to, co nás láká a naplňuje…najít to své flow a spřízněné lidi a pak posílat svoje světlo lásky a klidu k dalším lidem.
Sama jsem na sobě poslední dobou vnímala, jak to moje světýlko jen tak skomírajícně plápolalo, chyběla radost a aktivita… a taky jsem věděla, že musím začít u sebe, laskavě se o sebe postarat, zaplout do ledové vody a poslouchat povzbuzující hudbu (o té bych se někdy příště taky chtěla rozepsat, mám dva skvělé nakopávače :).
Konec zimy byl hodně o strachu, ať už plynoucího z mé vlastní hlavy nebo z celospolečenské situace. Ale žití ve strachu a rozhodování se z pozice strachu nepřináší nic dobrého. Nepřišli jsme na tenhle svět, abychom trpěli a stěžovali si.
A tak si pojďme dávat lásku, šířit naději a radost, sdílet to dobré, protože každý kousek dobra se počítá a přitahuje nám do života další hezké zážitky, lidi a příležitosti. Nebojovat, nechat věci plynout, zároveň aktivně tvořit svůj život a hlavně naslouchat sami sobě, co nám dušička radí, ona ví, je totiž o krok před námi a vede nás, jen ji mnohdy ignorujeme, protože racionální mozek přece ví a umí si vše logicky odůvodnit, nebo snad ne? 🙂 Prdlajs, srdce a intuice, pak se dějí zázraky 🙂
A poslední vzkaz (víte, že mám ráda, když ty moje články mají dobré konce, já v ně stále věřím), začíná jaro a příroda pučí, bují a energie v ní stoupá, vezměme si z toho inspiraci, tvořme a milujme své blízké a hodně se objímejme, je to moc léčivé! Love, peace a klidně přidejte něco pozitivního, ať je ten svět o pidi kousíček láskyplnějším místem 🙂
