Milí kamarádi,
po dlouhé pauze, kterou snad v budoucnu trochu doplním a dopíšu, bych se ráda vrátila k psaní článků na blog a k jeho pokračování. Důvodů je několik, jednak to bylo naším plánem na tento rok, společně s Honzíkem jsme chtěli blog obnovit, dopsat naše výlety za minulý rok 2020 a pokračovat. Jednak je to hezká vzpomínka na naše výlety a navíc v této situaci to cítím jako formu takové své terapie, prostor pro (sebe) vyjádření a sdílení. Doufám, že se mně to podaří skloubit se vším dohromady a že články budou přibývat a přinesou inspiraci a že to co jsme s Honzíkem začali, bude pokračovat dál.
Ve svém psaní se určitě vrátím k událostem posledního roku a čtvrt, ale dneska bych ráda začala povídáním o Svatojánském pochodu, který jsme uskutečnili 26.6. 2021. Spousta z vás byla s námi, ale mnozí jste se omlouvali a nemohli dojet a já bych ráda zprostředkovala atmosféru 1. ročníku našeho pochodu vám, kteří jste nemohli dorazit, ale i všem ostatním jako takovou připomínku, protože věřím, že pro mnohé z vás to byl láskyplný zážitek, ačkoli spojený se smutnou událostí.
Ráda bych vám tady posdílela svůj projev, který zazněl ve společnosti rodiny, přátel a blízkých lidí u Honzíkovi skály. Sešlo se nás v průběhu odpoledne téměř 100 lidí, když započítám i všechny dětičky, a moc vám za vaši účast, podporu a hezké povídání děkuji. Pokud byste ještě někdo chtěl náramek, samolepku All you need is láska (za které děkujeme Peťovi Bouškovi) nebo napsat vzkaz o tom, co se ve vašem životě po Honzíkově smrti změnilo (myšlenky, názory, hodnoty, …), určitě se mi ozvěte.
“Milá rodino, přátelé a kamarádi,
přeji vám hezké odpoledne a z celého srdce vás všechny vítám na dnešním prvním ročníku Svatojánského pochodu. Jsem moc vděčná, že se tu můžeme dnes sejít a společně vzpomínat na Honzíka, udržovat naše vzpomínky a příběhy živé a vzájemně si být oporou.
Tento pochod jsme se rozhodli pořádat ve jménu hodnot, na kterých nám s Honzíkem vždy záleželo – láska, přátelství, setkávání a sdílení, příroda.
Ráda bych vám dnes sdělila několik věcí, protože věřím, že by pro vás mohly být podporou, nadějí a pohlazením tak jako jsou pro nás Honzíkovi nejbližší. Chtěla bych svoje povídání vést v pozitivním duchu, protože vší té bolesti a smutku je v každodenním životě spousta. Honzíček nám chybí u všech důležitých událostí i u úplně obyčejných maličkostí jako je třeba ranní společná káva. Bolestí se snažím vědomě procházet, sdílet, pobýt v ní a pak zase stoupat výše a žít a tak pořád dokola jako na horské dráze. Učím se přijímat to jako součást mojí cesty a nebojuji s tím.
Setkali jsme se dnes u této Honzíkovi skály, kam můžete přijít zapálit svíčku, přinést květiny nebo jen vzpomínat. Během Svatojánské noci jsme Honzíkův popel vrátili Matce Zemi a zasadili jsme tady tuto břízku jako symbol pokračování života. Dnes bychom vám rádi poskytli prostor pobýt tady chvilku v napojení s Honzíkem. Buďte, povídejte, plakejte, smějte se, dělejte to přesně tak, jak to cítíte. Všechno je správně. Je to místo, kam můžete přijít kdykoli, třeba jen zazvoňte a řekněte, že jdete ke skále, a pokud se nedozvoníte, můžete i tak do zahrady ke skále přijít. Chtěli jsme mít Honzíka co nejblíže k nám a zároveň v přírodě.
Svým povídáním bych chtěla navázat tam, kde jsem v lednu během smutečního obřadu skončila. Nejprve bych vám ráda pustila píšničku od Majka Spirita , která se jmenuje Všetko spolu hrát. Tuto písničkou jsem dříve neznala a když jsem šla večer naposledy před příjezdem dětí k Honzíkově fotce obklopené spoustou svíček a květin, začala hrát tato písnička a já jsem měla pocit, že ke mě mluví Honzík, že mi posílá útěchu i vysvětlení. Kdo neznáte, pusťte si ji.
Během smutečního projevu jsem o Honým mluvila jako o svém bezpečném přístavu. A po několika týdnech jsem tuto myšlenku pochopila blíže. Přístavy tu nejsou proto, aby v nich lodě zůstávaly a zakotvily. Lodě mají plout a do přístavů se vracet. A proto i já cítím že naše loď, na které vezu i děti, nemůže zůstat zaseknutá v přístavu, aby tam zrezivěla. Naše loď popluje dál a Honý nám bude jako vítr čeřit vodu, abychom plavali tím správným směrem, sluncem nám bude dávat sílu a díky spoustě znamení a poselství nás povede dál. A až přijde ten správný čas, tak se na své lodi, která bude změněná, stará, ale plná zážitků, dobrodružství a všeho, co překonala a ustála, vrátím do svého bezpečného přístavu a budeme zase spolu.
Naše loď pluje zatím dost rozbouřeným mořem, ale Honýsek nám ukazuje cestu. Opravdu múžete věřit, že je Honzík s námi, jinak bych tu dneska nestála a nepovídala vám to.
Následující básnička z knížky Rozhovory s nebem hezky ukazuje, jak se snažím Honzíkův odchod vnímat.
“Smrt není vůbec nic, jen jsem vyklouzl do vedlejší místnosti, já jsem já a ty jsi ty. Čímkoli jsme si navzájem byli, tím jsme i nadále. Oslovuj mě starým známým jménem. Mluv se mnou stejně lehkým tónem, jakým jsi vždy mluvívala. Neměň hlas, nenech ho ztěžknout nucenou vážností ani žalem. Směj se, jak jsme se vždycky smáli, drobným žertům, v nichž jsme si libovali. Ať moje jméno napořád zůstane tím domáckým slovem, jakým vždycky bývalo. Vyslovuj ho bez přídechu významu, beze stop stínu. Život znamená to, co znamenal vždycky. Je stejný, jako býval. Souvislost zůstává zcela nepřerušená. Proč bych měl sejít z mysli, sešel-li jsem z očí? Čekám na tebe. V mezidobí. Kdesi velmi blízko. Těsně za rohem. Všechno je dobré. “
Někdy mám pocit, že Honzíkova duše nás na jeho odchod připravovala. Honzík v posledních měsících života zase, zřejmě nevědomky, spoustu semínek, kudy máme kráčet. Ať už jsou to seberozvojové knížky, které nakoupil před Vánocemi, Wim Hofovo otužování a dýchání, které jsme se rozhodli začít pár dní před jeho smrtí, nebo neuvěřitelné písničky Majka Spirita. Tohle jsou pro mě v téhle situaci největší záchrany a obnovovače rovnováhy, které mi pomáhají zvedat se ze dna a snažit se dál.
Druhá věc spojená s posledním rozloučením je malý deníček, který jsem objevila u Honzíka v pokoji hned druhý den po pohřbu. Visel tam na zdi, myslela jsem, že je prázdný, ale nebyl. Jsou v něm napsané Honzíkovi klíčové myšlenky týkající se jeho přístupu k životu a k blízkým lidem. Je to pro mě nesmírný poklad a ráda bych si dovolila citovat myšlenku, kterou Honzík psal už před mnoha lety.
“Chci být inspirací … chci být motivací … chci být dobrým člověkem …Ne pro celý svět … pro své milované … sám pro sebe. Chci to celým svým srdcem.”
Všichni teď asi cítíte, že ačkoli mu bylo pouhých 31 let, dokázal to, po čem toužil. A když jsem přečetla vaše vzpomínkové dopisy, za které ještě jednou moc děkuji, jenom se mi tento pocit potvrdil. Honý je svým laskavým přístupem, kamarádskou a veselou povahou, klidem, moudrostí, nadhledem, trpělivostí, pokorou a ochotou inspirací pro mnohé lidi.
Honý nás vede i teď, po smrti, protože věřím, že smrtí život nekončí. Dříve jsem se nad těmito věcmi asi příliš nezamýšlela, ale dostává se nám spousty znamení, poselství lásky, dobití klidu a energie a nenáhodných událostí, že jsem přesvědčena, že nám i nyní Honzík ukazuje cestu. Tou cestou a odpovědí je Láska. Láska je klíč k životu, k radosti a k rovnováze. Honý je pro mě ztělesněním lásky, mojí spřízněnou duší a přišel na svět, aby lásku rozdával na každém kroku a aby mě naučil opravdově a hluboce milovat jeho, lidi, život, nepohodlí a teď i samu sebe. A i když odešlo jeho tělo, zůstala tu s námi jeho láskyplná energie, kterou do mě občas Honzíček v náročných situacích doslova pumpuje a já cítím, že jediný způsob života bez Honýho po mém boku je život v lásce ke všem a všemu. Je to pro mě cesta, na které se toho spoustu učím, dělám přešlapy, ale i úspěchy a svoji bolest se po jejím prožití snažím balit do lásky. 2,5 roku měl Honzík na bundě samolepku All you need is Láska a v jeho diáři na leden 2021 v kolonce na co nezapomenout tento měsíc, stálo to samé, All you need is Láska. A proto tohle nejvýstižnější heslo bylo vytesáno i do Honzíkovi skály, abychom si to mohli stále připomínat.
Honzíkova smrt otevřela naše srdce i mysl v mnoha směrech, mimo jiné i myšlence, že něco tak nepochopitelného, má nějaký přesah. Zatím stále hledáme, ale poselství lásky je silné. Poslední knížka, kterou Honzík přečetl a silně mi doporučoval, se jmenuje Miluj sám sebe jako by ti šlo o život. Určitě si v tu chvíli nedovedl představit, jak vystižné to pro mě bude o pár týdnů později. Takže co by nám Honzík poradil v této situaci? Ciťte lásku, šiřte ji, naplňte svoje srdce tím, co tam chcete mít, žijte své sny, upřímně, v souladu sami se sebou, mějte se rádi, nehodnoťte, nekritizujte, nechte život plynout a přijímejte ho takový, jaký je…a i když je to občas strašně těžké přijmout, vše se děje z nějakého důvodu.
Honzík si také splnil velkou meditační výzvu než zemřel a i já se teď snažím nořit více do sebe, vypustit myšlenky, vnímat tělo a nacházet odpovědi uvnitř sebe nebo v přírodě. Věřím, že každý v sobě máme velké bohatství, ze kterého můžeme čerpat, jen není tak lehké zůstat v napojení na sebe ve shonu bežného života. I tohle se Honzíkovou smrtí učím.
A v neposlední řadě smrt ukazuje, kolik zbytečností a malicherností v životě občas řešíme, jaké strachy a omezující přesvědčení máme, co všechno odkládáme a nestíháme. Přítomnost smrti ukazuje na to důležité, připomíná vědomě prožitý život složený z drobných radostí a dobrých skutků a také to, že právě teď je ten správný čas udělat to, co vám vaše srdce a duše našeptává….Jen se zaposlouchejte.
Já cítím, že bych chtěla pokračovat v Honýho ideálech, navázat na ně a realizovat některé jeho i naše společné sny a plány, spojovat lidi, pomáhat jim a šířit lásku. Tento pochod beru jako takový první odrazový můstek a dál se uvidí, co život přinese. Od Honzíkovi smrti jsem našla spoustu krásných malovaných kamínků v přírodě, které ke mně přišly naprosto ve správný čas a chvíli a věřím, že to nejsou náhody. S dětmi jsme si zavedli rituál, že na každém výletě namalujeme nějaký veselý či láskyplný kamínek a pošleme ho do světa, aby šířil radost a lásku. A o to samé bych chtěla poprosit i vás, až budeme v lese na pikniku, zkuste si najít při cestě kamínek, pujčte si od nás fixu a namalujte jednoduchý obrázek i vzkaz, který někde necháte přesně pro toho člověka, kterému to pomůže. Děkuju.
Už se blížím ke konci svého vyprávění, jeho poselství je krásně jednoduché heslo All you need is love. Na závěr ještě básničku, kterou složili naši kamarádi Adélka a Tomáš Dvořákovi jako vzpomínku na Honzíka pro naše děti a která mě hodně oslovila.
“Milá Terezko, milý Tomáši,
cožpak asi tak napsati se dá, když nejčestnější z nás umírá.
V oku vždy jen svěžest a mladost, člověk rozdávající smích a radost.
V kombinaci inteligence a síly, typ antický s velkou pílí.
Oči modré, svěží, mírné, plné krásy, vždy tak klidné.
Spravedlnost ve smrti není, když dobří odcházejí, svět se mění.
Vzkaz odejitým můžeme však dáti, lepšími lidmi chtít se státi.
Pevně zůstane zarytý jeho odkaz, nesmazatelná vzpomínka, Člověka obraz.
Pro jezdce na bílém koni, myšlením i činy. “
Stejně to cítím i já a mohlo by to být inspirací i pro vás, žít tady a teď tu nejlepší možnou verzi sama sebe, protože nikdy nevíte, jak dlouhý pobyt na zemi vám byl dán.
Jsme v závěru mého povídání a já kromě lásky cítím i ohromnou vděčnost a chtěla bych vyjádřit velké díky.
Děkuju Honzíkovi za to, co jsme spolu prožili, co jsi mě naučil.
Děkuju sama sobě za hledání cesty k sobě
Děkuju dětem za to, že jsou mými sluníčky, která mě svými úsměvy a nápady prozáří každý den.
Děkuju za každý úsměv, obejmutí a vlídné slovo, za nabídky pomoci a milé zprávy.
Děkuju za hlídání děti, navařená jídla, pomoc doma i s autem, řešení úředních záležitostí, za finanční pomoc.
Děkuju za nekonečná povídání o všem bolestivém, za vyslechnutí, za sdílení a podporu.
Děkuju, že jsme tu dnes spolu.
Na závěr svého vyprávění jsme si ještě pustili písničku Naděje se vrátí. Tuto písničku jsem slyšela poprvé před třemi týdny, kdy jsme se vraceli z prvního výletu bez Honzíka. Byla jsem smutná a při odjezdu domů jsme ji slyšeli v rádiu a opět jsem to (i díky správnému načasování) vnímala jako Honzíkovo poselství.“
Honzík byl celý pochod s námi, cítila jsem takovou hezkou, spojující energii a dostala jsem za to odpoledne 3 čtyřlístky, což také nepovažuju za náhodu, dva byly namalované na kamínku, jeden opravdový, od 3 lidí, nezávisle na sobě…i takové malé synchronicity jsou pro mě znamením, že Honzík nás chrání a vede…Děkuju.
All you need is love
