Vyrážíme do Francie! Po téměř dvou měsících, co Honza po odpolenech upravoval a předělával dodávku do příjemně obytného stavu, můžeme konečně vyrazit na cestu do Francie. Nejedná se o klasickou (turistickou) dovolenou v Alpách, jedeme za naším kamarádem Václavem a hlavní účel naší návštěvy je pomoc při broušení a natírání dřevěné fasády na jeho horské chatě. Výletů bude méně, ale už jen samotný pobyt v krásné horské přírodě na čerstvém vzduchu je moc příjemnou změnou.
Napíšeme o tipech na delší cestu autem (s dítětem), o tom bytí a žití v horách a také zmíníme několik možných výletů po okolí, protože už jsme tu potřetí, tudíž to tu trošku známe :).
CESTA AUTEM
Asi nejdůležitější je nemít úplně přesný plán, kolik kilometrů chce člověk ujet, kam se chce dostat a kdy… protože dost často to s malým cestovatelem v autě nevychází úplně podle vašich představ a mohly by pak vznikat zbytečné tlaky a stresy. Jediné, co jsme naplánovali, byl směr, kterým jedem (Praha, Rozvadov, Mnichov, Lindau, Zurich, Bern, Ženeva a cílová stanice Sixt-fér-a-cheval – celkem přes 1200 km). Zbytek cesty jsme přizpůsobovali malé Terezce. Zvládala to nad očekávání dobře a během prvního dne se nám podařilo dojet až do Lindau k Bodamskému jezeru.
Už jsme tam několikrát přespávali, je to takové fajn místo při cestě směr Francie, Švýcarsko…Našli jsme tam tiché a klidné parkoviště u školy, kde jsme bez problémů přenocovali. Hned ráno jsme sjeli dolů k jezeru a udělali si snídani na pláži u jezera. Terča se dokonce smočila ve vodě, což ale vůbec nepomohlo její rýmě, kvůli které jsme odjížděli o den později, ale ta radost z vody nešla pokazit nějakým zakazováním.
Během cesty jsme zastavovali minimálně každé dvě hodiny, abychom se všichni protáhli a občerstvili. Některá odpočívadla nabízejí dokonce i hřiště, což bylo moc milé zpestření. Terča se během cesty naučila spoustu nových slovíček – parčiště (čti parkoviště), pak něco jako zelená a červená, ale znělo to dost podobně, tunel, jeřáb a další, prostě, co je vidět z okénka nejčastěji :). Bylo třeba ji také zabavit, část cesty jsem seděla vzadu a povídali jsme si, říkali říkanky, písničky, prohlíželi knížky (u nás vedou momentálně obrázkové knížky Jaro, Léto od Susan Rotraut Bernerové), hráli si s maňáskama a prstáčkama, měla jsem také v záloze úplně novou knížku, pro případ krize a chvíli jsme koukali na Krtečka na tabletu, i když to normálně zatím nesledujeme. Na cestě to pomohlo, člověk mohl být alespoň chvíli potichu 🙂
Další tipy, jak zabavit dítě v autě: relaxační míček z balonku a mouky, kolíčky (ty Terča miluje), sušené ovoce a křupky, quietbook, klíčky nebo nějaké tiché a příjemně znějící nástroje, chrastítka, případně prohlížení vaší peněženky, fotek v mobilu,…
Cesta nám trvala dva dny, každý den jsme vyráželi až v deset ráno, abychom nemuseli spěchat a užili si to, v noci jsme spali skoro 8 hodin a do cíle dorazili v 8 večer. Za nás spokojenost.
NÁŠ PŘECHODNÝ 14-tidenní DOMOV
Jsme na krásné dřevěné chatě nad malebnou vesničkou Sixt-fer-a-cheval, která leží asi hodinu cesty od Chamonix. Chata patří našemu kamarádovi Václavovi. Je to pozoruhodný člověk, cestovatel, gurmán, horal i majitel vinice v Provence. Seznámili jsme se s ním velkou náhodou před třemi lety. Takové náhody jsou nejlepší a díky tomu jsme měli svatební cestu plnou překvapení a nevšedních zážitků. Teď jsme tu potřetí a jak jsem psala, Honza pracuje, brousí a natírá a my s Terezkou si užíváme horského deště ale radši spíš sluníčka, čerstvého vzduchu a takové klidné energie, která tu panuje a dostává se člověku příjemně pod kůži.
BYTÍ V HORÁCH
Bytí tady v horách má své pomalé tempo. Atmosféra dýchá klidem a pohodou. Najednou tady člověk vidí, jak zbytečný je neustálý spěch. K čemu vlastně?
Potřebovala jsem si pro něco skočit do auta (asi 100 metrů od chaty), tak jsem se rozeběhla, ale hned jsem se zarazila a říkám si, proč vlastně běžím? Kam spěchám?A tak jsem zpomalila a užívala si tu chůzi. Je tu prostor pro volnou a čistou hlavu, i když se samozřejmě věnuju Terezce, můžu si v malých mezičasech čistit hlavu od zbytečných starostí i problémů.
Máme tu s Terezkou na sebe tak nějak víc času než doma. Doma je třeba pořád stíhat hodně věcí, tu vyřídit to, zajet tam, nakoupit, uvařit… tady kromě přípravy jídla nemusíme takřka nic (chudák Honza, ten začíná být sedřený až na kůži) a tak se můžeme vesele brodit v potůčku, po stopadesáté přebírat kameny na cestě, pozorovat kočky, které tu žijou ten nejspokojenější a nejsvobodnější život, pozorovat pasoucí se ovce a kozy, kterým zvoní zvonce na krku. Můžeme prostě dělat ty nejobyčejnější věci a mít z nich radost.
Co tu máme opravdu rádi je stolování. Stůl je vždy plný, jí se dlouho, člověk si stále něco přidává, ale nepřejídá se. Vaříme spíše jednoduchá jídla, ale nikdy nechybí salát, sklenka vína, případně sýr a olivy. A ještě k tomu ta terasa, kde jíme, s výhledem dolů do údolí a na hory okolo, to je hotové pohlazení po duši.
A milujeme sýry! Nějak nechápeme, jak je možné, že v Čechách nemáme žádné podobně dobré sýry… nebo možná máme, ale pro nás maloměšťáky málo dostupné. Sýry jsou tady úplně nejlepší. A taky se mi splnil sen, protože jsem konečně pila mlíko přímo od krav pasoucích se nahoře v kopcích. Jupí a mňam!
A CO TEREZKA?
Terezka to tu zvládá dobře, byla asi 2 dny po cestě docela utahaná, začala spát dvakrát denně, ale srovnalo se to a rychle se aklimatizovala. Dokonce tu v noci spí lépe než doma, tak to je pro mě fajn odměna :). Je to zvláštní, ale ačkoliv tu oslavila své teprve 16ti měsíční výročí, nějak (pod)vědomě ví, že ostatní mluví jinou řečí a že když se naučila říkat merci, mluví jako oni. Takže kdykoli slyší francoužštinu, říká merci, případně takovou zkomoleninu co připomíná bon jour. A tváří se u toho náležitě hrdě 🙂 Jinak je spokojená, má dobré zázemí, obrovského kocoura Gambina, na kterého volá Manino, spoustu pohybu a to jí stačí :). Za ty dva týdny udělala veliké pokroky ve slovní zásobě, osvojila si spoustu nových slov a občas už je spojuje i do jednoduché věty. Začala používat vědomě ano a ne a to je velký skok, protože se s ní dá najednou mnohem lépe domlouvat a rozumět.
A CO MY?
Naše počáteční obavy s dlouhým cestováním s malým dítětem se rychle rozplynuly. Pokud člověk plánuje cestu, aktivity i výlety s ohledem na potřeby spánku, jídla, pohybu a svobody dítěte, pak to krásně zvládá, přizpůsobí se novým podmínkám a je spokojené. Ovšem i zde platí zásada spokojení rodiče se rovnají (píšu na Honzově počítači a neumím to rovnátko udělat) spokojené děti. Sami jsme to několikrát poznali, že jakmile jsme byli napjatí nebo nesví my sami, odrazilo se to i na Terezce. Naopak např. naprosto klidné a bezstarostné ráno na pláži u Bodensee mělo blahodárný vliv i na Terezku, která také zpomalila své závratné tempo a jen tak s námi ležela na pláží a relaxovala. Je proto důležité nezapomínat na sebe a na partnera. Dobře se najíst, usmívat se na sebe i navzájem, umět komunikovat i jen pohledem a sdělovat si pocity a občas nebrat každou maličkost tak vážně (ale že Honý nestáhnul dětský písničky do auta, i když jsem mu to asi 3x připomínala, to mě teda dopálilo). Na druhou stranu vidím, jak skvělý a trpělivý řidič to je a tím to kompenzuje. Navíc jsme byli “donuceni” zpívat sami a celkem nás to bavilo, jen příště musíme vzít zpěvník, neboť po pár set kilometrech Kočka leze dírou a Pec nám spadla trochu omrzí.
KAM VYRAZIT?
Koho by tato malebná oblast lákala, máme tu pár tipu na výlet. Kdysi jsem dokonce četla, že vesnička Sixt-fer-a-cheval patří k nejkrásnějším ve Francii a toto tvrzení musím potvrdit. Samozřejmě na podobné příčce by mohly být i vesničky mezi vinicemi v Provence, ale o tom třeba někdy jindy :). V Sixtu člověk zažijte tu alpskou klasiku, divokou, ale sjízdnou řeku, vodopády, zasněžené vrcholky, krávy, ovce a kozy pasoucí se v kopcích a cinkající zvonkami, rozkvetlé alpské louky i koupání u vodopádu. Přímo od naší chaty, která leží asi 4km v kopci nad Sixtem, se dá dojít na dva vrcholky, Grenairon (asi 3 hodiny chůze do strmého kopce s nádhernými výhledy) a Commune (asi 2 hodiny podobně laděné chůze). Na Grenaironu je opravdu fantastický výhled a posezení u horské chaty, kde se dá dobře občerstvit a odpočinout. Přes léto jsou nahoře kozy a vyrábí tam sýr. Pro mě osobně nezapomenutelné místo, kde na vás hory doslova dýchají. Commune zase nabízí procházku mezi pasoucími krávami, které jezdí mlíkaři dvakrát denně dojit a díky Václavovi jsme i čerstvé mlíko ochutnali. Z Commune je vidět dolů do místa, kterému se říká Podkova, protože hory jsou tam ve tvaru podkovy a dají se tam podniknout různé tůry. Jedna z nich vede k vodopádu, pod kterým se dá koupat. To je takový až klišé zážitek a tak jsme tam museli při minulé návštěvě fotit trochu bláznivé fotky, v plavkách pod vodopádem, jak modelky :). K té podkově se dá dojet autem (vjezd až na parkoviště u podkovy je placený 5€ případně se dá nechat auto o 3km dále bez placení) a je možné se tam projít i s kočárkem. Ten my, teda Honý, samozřejmě zapomněl a tak jsme Terezku nesli na koni nebo šlapala sama. Terén je tam opravdu vhodný pro kočárky a s přehledem by se tam dal strávit celý den, protože projít podkovu je minimálně na 3-4 hodiny a možností zastavení u řeky, vodopádu, oveček nebo zbylého sněhu je spousta. V červnu je tady ještě hodně tající vody, tak jsou vodopády i řeky dost živé, tak je na co koukat. V srpnu vodopádů podstatně ubyde a ty, co zůstanou, jsou podstatně menší.
Další možností pro kočárek je vyjít ze Sixtu směrem k vodopádům (Cassade de Rouguet). Jde se po kamenité cestě podél řeky, při cestě jsou dva menší vodopády a v závěru trasy krásný vysoký vodopád, který je přímo u silnice, tudíž se tam dá dojet i autem (jinou cestou než je ta s kočárkem). Až na jeden krátký úsek, kdy jsem musela nejprve tlačit kočár do krkolomného kopce a až pak si dojít dolů pro Terezku se to dalo. Sklidila jsem alespoň obdiv u Francouzů :). Pokud byste volili cestu autem, dá se dojet ještě výš, na parkoviště De Lignon, kde končí silnice. Odtamtud se dá též pěšky, asi 45 minut, do kopce k dalším dvěma vodopádkům uprostřed lesů a hor. Tato cesta ale vyžaduje nosítko. S kočárkem by to vůbec nešlo. Na obou místech jsou horské chaty, tudíž možnost občerstvení po kratším výšlapu.
Asi hodinu cesty autem je Chamonix. Krásné město známe díky vrcholu Mont Blanc, který se nad ním tyčí. Chamonix nabízí nespočet možností, tůr, sportů i míst k odpočinku. My jsme tu strávili jeden den a vybrali jsme si cestu lanovkou na La Brevent… odtud je krásný výhled na Mont Blanc, protože v podstatě stojíte přímo před/pod ním. Odtud jsme vyrazili k jezeru Lac Blanc, což je nádherně světle modré ledovcové jezero, které kromě dalšího pohledu na Mont Blanc poskytuje i osvěžení v podobě ukrutně ledové vody. Když jsme k němu dorazili, všude bylo dost turistů, ale nikdo se nekoupal, až potom, co jsme se svlékli do plavek a ponořili nohu, jsme pochopili proč. Neodradilo nás to a krásně jsme se tam asi na 3 sekundy ochladili. Dali jsme si jedno horské plechovkové, sedli na dřevěné lavičky a relaxovali. Dolů do Chamonix jsme se dostali opět lanovkou. Tento výlet jsme absolvovali před dvěma lety ještě bez Terči. Těžší turistika na přímém slunci by pro výlet s dítětem byla určitě výzva. Výlet s dítětem bychom doporučili jenom zkušeným turistům a doporučujeme nepodcenit pití, přikrývku hlavy, silný opalovací krém a v některých místech být velmi opatrný. Chladný vítr a silné horské slunce jsou záludná kombinace.
ZÁVĚR VÝLETU
Po 12 dnech se vydáváme domů, na cestu jsme si opět nechali dva dny a proběhla poměrně podobně. Jen únava byla asi větší a motivace menší, tak se i nějaké krizové chvilky vyskytly, Terezka volala častěji parčiště a my už jsme chtěli mít tu cestu za sebou. Ale tak to asi bývá, je důležité uvědomit si, že špatnou náladou se nic nevyřeší, a tak jsme si koupili v Rozvadově tradičně Magnum a v pořádku dorazili domů.
A v čem vidíme pozitiva? 
Jednoznačně ta pohoda a klid v horách a zjištění, že je Terča dobrý spolucestovatel a že s ní i s dodávkou (až opravíme prasklé přední sklo, kamínek,no) můžeme vyrážet i na delší cesty…A opravdu se hodně rozmluvila během dovolené a naučila se spoustu nových slovíček….A že bude moc fajn si ty společné zážitky a poznatky z cest zapisovat.
