A je to tady! S pěkným slunečným počasím jsme se rozhodli pro první výlet s dodávkou, spojený s nocovačkou a vyzkoušením postele, kterou Honza dokonale vyrobil na míru šitou naší káře. Původním cílem byly Teplicko-Adršpašské skály, ale varování o nadmíře polských turistů změnilo cíl naší destinace. Na poslední chvíli jsme zvolili Jeseníky. A byla to dobrá volba…
Vyráželi jsme až v sobotu po obědě, aby Terezka většinu cesty prospala a to se nám celkem povedlo. Cesta trvala necelé tři hodiny a když jsem se pořád ptala, proč jsme nejeli někam blíže, Honza mě ujišťoval, že přece musíme auto i Terezčinu výdrž v autě otestovat. OK. Povedlo se. Dojeli jsme do osady Rejvíz ve Zlatých horách. Auto jsme nechali na placeném parkovišti (60Kč/den) a vydali se i s kočárkem na procházku k Velkému mechovému jezírku. Cesta je s kočárkem až na pár kamenů nebo kořenů docela v pohodě sjízdná. U jezírka se dá chvilku posedět a pokochat se, není tam ale moc prostoru pro nějaký svobodnější pohyb děti, ani na dřevěné lávce, která k jezírku vede. Za vstup k jezírku se platí 30Kč, které jsou určeny právě k obnově lávky. Rejvíz je moc hezká osada, s několika možnostmi občerstvení. Navštívili jsme tam také eko-farmu, kde se dá najíst a podívat na koně, krávy, emu, prasátka a kozy. Jelikož jsme toho poslední noc moc nenaspali, docela brzo jsme zalezli do dodávky a začali Terezku připravovat na to, že tam budeme dneska spinkat :).
Šlo to kupodivu lehce a bez problémů. Chvilku blbla po posteli a pak, pohlcena denními zážitky, usnula. A co my teď, taky v šeru v dodávce, na hlavním parkovišti obklopeném penziony? No neposeděli jsme si venku u sklenky vína… místo toho, jsme měli jinou “romantiku”. Za šera jsme si uprostřed dodávky rozdělali deku, načali pivo a přemýšleli jsme, co a jak v dodávce dále vylepšit, upravit a dodělat, aby se s ní dalo opravdu pohodlně cestovat. O finální podobě určitě do budoucna článek napíšeme. Došli jsme k závěru, že práce je ještě dost a jelikož začátkem června odjíždíme do Francie, máme co dělat.
Ačkoliv bylo v noci chladno, spali jsme zachumlaní u sebe a Terezka svoji první noc venku zvládla docela dobře, i když těch probuzení bylo o dost více než doma. Asi v polovině noci mě to docela vadilo, ale jakmile bylo v autě trošku vidět a mohla jsem se koukat na to, jak roztomile tam oba dva chrupkají, jak jsou zachumlaní ve spacácích a takový umuchlaní, řekla jsem si, že za takové pohledy spokojenosti a krásná rána venku to stojí a určitě si na to všichni zvykneme 🙂
Druhý den ráno jsme plánovali, co podnikneme. Jsme v Jeseníkách, tak přeci zdoláme Praděd, no ne? Výhodou je, že se dá bez problému dojít nahoru až s kočárkem, tudíž jsme dojeli k hotelu Na Hvězdě, kousíček nad Karlovou studánkou, a vyrazili. Všichni turisté čekali na kyvadlově jezdící autobusy, které vás dovezou až na Ovčárnu, ale to my ne. Chtěli jsme přeci turistiku a tak jsme se vydali sami po asfaltce nahoru (asi 6km) na Ovčárnu. Cesta vede lesem, výše jsou i výhledy, ale jinak to taková sláva nebyla. Terču to nebavilo a tak raději usnula, což se nám trochu ulevilo, protože už jsme nevěděli, jak jinak vysvětlit, že když tak fouká, musí mít čepku na hlavě. A čím výše jsme byli, tím více fučelo. Výhodou bylo, že jsme, až na pár cyklistů, šli úplně sami. To se nedá říct o trase Ovčárna-Praděd (3km). Tam to bylo skoro jak na Václaváku. Za dunění větru jsme se dostali na vrchol Pradědu, dali sváču k obědu a po kochačce jsme se vydali opět zpět na Ovčárnu. Cesta pěšky dolů k autu nás už nelákala, a tak jsme využili kyvadlové dopravy a za 21Kč/os., kočárek a dítě zdarma, jsme se nechali odvést dolů.
V restauraci Na hvězdě, kde mají malinké, ale dobře vybavené pískoviště a houpačku, jsme se lehce občerstvili a vyrazili jsme k domovu. Ovšem vrchol našeho výletu na nás teprve čekal. Chtěli jsme si dát ještě nějaké zastavení při cestě, aby to nebylo na Terezku moc dlouhé, a proto jsme zareagovali na ceduli u cesty, na které byl nápis Muzeum-skanzen, zoopark Rapotín, kousíček od Šumperka. To zní dobře, blesklo nám hlavou a zamířili jsme tam. To, co jsme tam viděli, zažili, se těžko popisuje a doteď nevím, zda to hodnotit pozitivně, či negativně. Je to opravdu jedinečné, nebývale zajímavé místo. Je to kombinace všeho zmíněného na ceduli, plus navíc ještě je ke shlédnutí zemědělská veteránská technika, stodola plná neuvěřitelných krámů z půdy, nádherných starodávných kočárků i veteránů a všemožné veteše, krásné holubníky, ale špinavé klece, kýčovité sochy i rezavějící cosi všude okolo, no prostě místo, kde je nashromážděno opravdu všechno možné. Ale myslím, že ve skrze se nám tam líbilo 🙂
Po tomto nečekaném zážitku už jsme vyrazili domů, vyzvedli si Rosie od babičky a zalezli nejprve do vany a pak do hajan.
Závěrem? První dodávkový trip jsme ve zdraví zvládli, máme spoustu restů a dodělávek, ale myslíme, že tento lifestyle bude fajn, uvidíme, kam se vydáme příště. To ale stejně není tak důležité, jako to, že můžeme být spolu a venku 🙂
