Ráda bych psala o tom, jak proběhl 3. ročník Svatojánského pochodu a křest knížky Honý a já, ale kde začít? Je toho spousta, vjemů, dojmů, pocitů, zážitků a setkání. A vděčnosti. Móře vděčnosti za vaši přítomnost a za to, jak vše krásně plynulo.
I když jsem se ráno probudila do děštivých 12,5 stupňů, věděla jsem, že se počasí umoudří. Od prvního pochodu to je naše “domluva” s Honzíkem, že počasí na pochod vyjde hezké. Každý rok se to tak sešlo, i když předpovědi byly deštivé. Letos bylo načasování perfektní, přestalo pršet před 12, abychom vše na zahradě stihli nachystat, oteplilo se a při procházce lesem i sluníčko hřálo. Děkuju.
Jsem moc ráda, že v době příprav pochodu i křtu ke mě chodily nápady a myšlenky týkající se mého povídání i všeho, co se během toho odpoledne odehraje.. to je totiž věc, kterou jsem vám při mém povídání chtěla sdělit, ale tok myšlenek to nějak upozadil a já to zapomněla zmínit.
Tak se připomenu alespoň tady. Celý proces vzniku knížky by se dal charakterizovat citátem “Skoč, křídla roztáhneš cestou”… a tak jsem to zkusila … šla do neznáma, s důvěrou, že se ke mně nabalí ty správné myšlenky, nápady, lidi a příležitosti. Dělala jsem to hodně pocitově, srdcem a taky v takové zvláštní lehkosti, bez složitého přemýšlení… odevzdaná tomu, co má být… zároveň jsem také cítila, že moje pozornost má kromě dětí směřovat jen ke knížce, že se nemůžu pouštět do žádných jiných projektů… a věděla jsem, že až knížku dopíšu, otevřou se další dvířka mojí cesty… a to se opravdu stalo, po dopsání knížky a jejím vypuštění do světa skrze předprodej na Donio se otevřely dveře a ne jedny… takže jsem na křižovatce a brzy vykročím tím správným směrem… kam to bude, to se ještě uvidí… ale s důvěrou.. lehkostí…intuitivně… kam mě to volá…Protože v momentě, kdy to začnu moc racionálně a logicky řešit, zavalí mě to a jsem zoufalá, nevím kudy kam. A pak se ještě přidají strachy a pochybnosti o mě samé a pak 100krát řeknu, že to nedám, že jurtu nepostavím atd… ale pak se to zase změní a vrátím se na tu dobrou vlnu… a občas zase uklouznu, ale asi to tak prostě v životě může chodit a je fajn to tak přijímat.
A stejně tak jasně a lehce mě napadlo, proč půjdeme letos zrovna na Baldu, jaké pro vás nachystáme překvápko, že by bylo skvělý to spojit s dobrým skutkem, jakými slovy vás provedu v meditaci a jak bude samotný křest vypadat 🙂
Proč Balda?
Je to les, který je naší srdcovkou. Chodili jsme tam s Honzíkem běhat i běžkovat, naše poslední společná aktivita týden před jeho smrtí vedla z velké části po trase našeho letošního duhového pochodu.
Po jeho smrti jsem tam chodila často (a často o tom píšu v knížce, tak jste si to krásné místo mohli zažít na živo), a tento les se pro mě stal útočištěm, místem, kde jsem nacházela klid a napojení na Honzíka, odpovědi chodily a každý tichý pobyt v lese byl pro mě restartem. Navíc jsem tam našla spoustu krásných kamínků, které přišly v ten správný čas a dost často jsem v nich viděla poselství, které mně pomohlo… i proto jsme dětem na zahradu daly koš kamínků, aby je mohly pomalovat a “vrátit” trochu radosti do tohoto kouzelného lesa pro pocestné 🙂
Překvápko na vás čekalo u vstupu do zahrady, kde si zájemci mohli vzít náramek, samolepku All you need is láska a nebo si vytáhnout ruličku s poselstvím pro dnešní den či určitou etapu vašeho života. A vaše slova o tom, jak to krásně sedí, mi udělala radost. Jsou to taková malá kouzla, která z obyčejného dne dělají den výjimečný 🙂
Druhé překvápko bylo větší, s dětmi jsme vytvořily záložky do knížky. Děti tvořily a barvami “namatlaly” různě barevné abstraktní pozadí a já jsem k tomu přidala citáty vycházející z knížky. Takže vznikl mix barev a citátů a věřím, že záložky udělaly radost a dobře poslouží 🙂
Třetím překvápkem byla meditace v závěru mého povídání. Byla to moje premiéra a navíc jsem měla obavu z toho, jak takovou meditační chvilku zvládneme v takovém počtu dětí, ale děti byly skvělý, mám pocit, že dospěláci měly opravdu čtvrthodinku klidu a mnohé z dětí se k nám přidaly, což mě moc těší. Meditace měla být chvilkou uvolnění a naladění se (na sebe), vytřepání toho, co nám neslouží, zpřítomnění se a uvědomění si vlastní jedinečnosti. Věřím, že se to podařilo a několik z vás mi řeklo či napsalo, že ten den byl opravdu plný odpočinku, zklidnění a zastavení a že jste za to rádi a já moc, protože to prostě do těch našich hektických životů patří.
Jsem moc ráda za propojení s rodinou malého Kubíka Sedláka, který trpí vrozenou srdeční vadou a kterého čeká náročná operace. Měla jsem pocit, že bych chtěla dobré skutky poslat dále, protože jsem moc vděčná za všechny dobré skutky, které přicházejí k nám. V rámci dobrovolného vstupného bylo možné podpořit Kubíkovu rodinu, mým přáním bylo udělat tomuhle správnému a roztomilému chlapečkovi, který barvy pojmenovává podle značek traktorů (tím mě opravdu překvapil 🙂 radost. Honzík také měl vrozenou srdeční vadu, o které bohužel nikdo nevěděl. A často se pak do hlavy vloudí otázky, co by bylo jinak kdybychom věděli…. ale tyhle otázky spíš jen bolí a nijak nepomáhají, takže se vždycky snažím přeladit na přítomnost a co můžu udělat právě teď. A to je třeba to, že můžu i drobností přispět k něčemu velkému a laskavému a to se nám podařilo a v závěru dne jsem mohla Kubíkově rodině předat 14 410 Kč. A i když vím, že to pro ně nebylo lehké přijmout, jsem moc ráda za propojení, je totiž moc důležité umět dávat, ale také přijímat, mnohdy je to totiž těžší než se zdá. Děkuju vám.
Jak křest probíhal?
Sešli jsme se na zahradě u Honzíkovi skály, postupně se oteplovalo, bohaté občerstvení (díky za spolupráci) ukazovalo hojnost života, milé úsměvy a obejmutí značily, že den bude krásný a láskyplný. Povídala jsem, celkem dlouho, ale věřím, že smysluplně, o vzniku knížky, o našem příběhu, o tom, že láska žije dál, jen se mění její forma a směřování, o přesahu Honzíkovy smrti, o smrti samotné a o tom, jakou je baterkou, který svítí na to, co je v životě důležité, jak chceme žít a kde a s kým chceme trávit náš čas a kde nám to naopak ubližuje.
Společně s mými blízkými ženami jsme pronesly pár milých slov a přání knížce. Děkuju vám za vaše hezká slova a zářivé oči, které posílaly nádhernou energii. Vydrís, Marti, obě Alenky a Zuzanko, děkuju.
Mé přání knížce je, aby byl náš příběh pohlazením po duši, které pomůže uvolnit rozmanité emoce, ať přinese naději v náročných časech, ať umí srdce i oči otevírat, a ať je naše inspirace důkazem toho, že může vedle sebe existovat bolest i radost, že se dá bolest balit do lásky a že i to nejtěžší, co nás v životě potká, má tu moc posunout nás dále.
Knížku jsme pokřtily společně s Terezkou a Tomáškem levandulovou vodou, kterou jsem míchala večer předtím v rámci svého malého soukromého Svatojánského rituálu. To se vám tak stane, že jednou ráno téměř zaspíte s dětmi do školky, vyskočíte z postele a zrovna zvoní cizí krásná žena, že má pro vás dárek. A jsou to rituální svíčky ke Slunovratu a Svatojánské noci, nádhera, to jsem přesně potřebovala. Takže levandulová vodička byla míchaná s láskyplným záměrem, a protože levandule přináší tělu i duši zklidnění, pohlazení, uvolnění a harmonii, byla to pro mě lepší volba než klasické šampaňské.
Po křtu knížky byl prostor pro to společně pobýt na zahradě, využít slackline nebo malování kamínků, pískování, pěkně se občerstvit a setkat se s různými lidmi a také předat si knížku. Díky za všechna vaše milá a povzbudivá slova a gesta, moc si toho vážím. Byl to zvláštní pocit psát věnování do knížky a nechat se vyfotit od korektorky knížky Alenky, která byla ráda, že potkává naživo i další lidi, které do té doby znala jen jako literární postavy z knížky. Uff, to jsou úplně nové pocity, ale hezké.
Po zahradní části odpoledne jsme se vydali na Baldu, tam už byla pro mrňousky nachystaná Duhová stezka a pro dospěláky procházka kouzelným lesem. Jsem moc ráda, že Honzíkova maminka Věrka vymyslela pro děti úkoly na duhové stezce. Protože duhu máme s Honzíkem velmi spojenou, už jsem to asi psala dřív, v knížce je to také, duha je pro nás symbolem Honzíkovi přítomnosti a potvrzením, že to, co se právě děje, je správné. V závěru stezky jsme se ještě jednou sešli u kapličky Panny Marie Zázračné v lese, děti si našly překvápko a pomalu jsme se loučily. Slunko svítilo a já se cítila vyčerpaně, ale obrovsky vděčně za to, jak ten den nádherně plynul.
Mým přáním bylo vytvořit příjemnou atmosféru plnou vzpomínek, historek, laskavosti a vděčnosti, milých setkání a pohody, a také snaha o to, aby si každý ten den odpočal. Také jsem chtěla, aby Honzíkova smrt lidi spojovala a ukazovala nám, že je důležité mít rád sám sebe v první řadě, opečovat sám sebe a pak lásku posílat dále, setkávat se a spolu tvořit něco hezkého a smysluplného. A jsem moc šťastná, že přesně to se nám toho dne povedlo. A nejen to, mám pocit, že ten den byl kouzelný, plný krásné energie, v lehkosti a laskavosti a vzájemném propojení. Myslím, že se tam stala nějaká kouzla a stále cítím tu krásnou vlnu… a jsem za to nesmírně vděčná.
Jsem moc ráda, když od vás vím, že to cítíte podobně. Když slyším o tom, že to celé byla oáza klidu, že jste zažili napojení, silný pocit sounáležitosti, uvolnění, nových uvědomění. Jsem ráda, že cizí lidé, kteří přišli kvůli knížce, se s námi cítili příjemně, jsem ráda za seznámení se s Honzíkovými spolužáky, kamarády i pracovními kolegy, kteří za námi zavítali poprvé. A jsem moc vděčná, že se potkáváme s kamarády i známými opakovaně na pochodech. Děkuju.
Od pochodu mám ještě silnější pocit, že náš příběh ukazuje to, že láska neumírá, že naši blízcí zesnulí nás opravdu vedou a chrání a že pokud ze sebe setřeseme to, co nejsme skutečně my, pokud si dovolíme zářit do světa svoji jedinečnost a jít svojí vlastní cestou v souladu se sebou, věci se dějí plynule, tak jak mají a život nám stále ukazuje další cestu. Jen udělat ten první krok, s důvěrou jít dál a všímat si znamení a pocitů, které k nám chodí.
Při pochodu jsem hodně děkovala. Děkuju za vaši podporu na Donio, děkuju za vaše slova a sdílení, za vaši odvahu pouštět se se mnou do různých akcí, děkuju sponzorům knížky, mezi které patří Ocún, Aix, Bylinky SEN, Zmrzlina u Kašny, All you need is láska a rodící se projekt JAK. Děkuju našim rodičům i našim milým ségrám, Aje Chlebounové za čtení ukázek z knížky i laskavá slova blízkým kamarádům, Zuzce Zavoralové z nakladatelství Heart beats for books, Alence Vorlíčkové za korekturu, Blance Čápkové za grafickou podobu obálky. Děkuju sama sobě za odvahu sdílet naši cestu životem a dětem a Honzíkovi na naši lásku, blízkost a ukazování toho, na čem v životě opravdu záleží.
Děkuju.
PS: A ještě pár důležitých informací.
Ptáte se mě, jak je to s jurtou. Jurta bude, je zadaná do výroby a doufám, že na přelomu léta a podzimu bude stát 🙂
Pokud máte někdo zájem o knížku, pište prosím na messenger či na mail blog@jenicekamarenka.cz
Budu moc vděčná za sdílení vašich pocitů a uvědomění v průběhu čtení knížky nebo po přečtení, už jsem pár zpětných vazeb dostala a je to veliká síla, vaše slova, jak vnímáte příběh, moje psaní, co vám přináší. Dává mi to pak velký smysl a jsem moc vděčná.
Děkuju. Mějte krásné letní dny plné obyčejných letních radostí, ušmudlaných dětí, nocí pod hvězdami a láskyplných okamžiků.
