Jsem na cestě, jdu krůček po krůčku, občas padám, někdy se propadám dost hluboko a jindy si zase pluju na vlně, běžím s radostí a mám pocit, že vím, kudy kam. Někdy ten směr nevidím a připadám si dost ztraceně. Ale docela se mi daří se zase nacházet.
Když jsem takhle ztracená sama v sobě a ve svým životě, je úplně nejlepší jít do lesa a tam se ztratit doopravdy, chvilku bloudit a pak se nacházet. To pomáhá stoprocentně 🙂
A o čem že ten dnešní článek bude? Sama nevím, chce se mi psát a sjednotit si myšlenky. Sedím u počítače, na tričku mám nápis Life is a journey a na stole motivační karty s názvem Cesta k sobě. Tak to by mohlo být dobré téma 🙂
Dokud jsme byli spolu s Honým, měla jsem pocit, že máme takovej pěknej, pohodovej život, že i když byly náročný situace nebo zdravotní problémy nás nebo někoho blízkého, cítila jsem se v bezpečí a věděla jsem, že máme jeden v druhém oporu a že spolu všechno zvládneme, že spolu vychováme šťastné děti a procestujeme kus světa.
Když Honý umřel, někde vzadu v pozadí toho, že se mi zbořil svět, jsem cítila, že Honýho smrt má nějaký přesah, že se nemůže stát, že by prostě jen tak umřel takhle mladý a laskavý člověk a konec, tečka, nic. Změnil se mi celý život, ve všech směrech a stále se učím v tom chodit. To nejdůležitější, co jsem zatím objevila (a věřím, že to není všechno – jsem na cestě a vnímám, že ta cesta je zároveň i cíl), je právě cesta k sobě. Honýho smrt ve mně odkrývá nejrůznější bolavá témata, odlupuje ze mě spoustu přesvědčení, která nefungují, učí mě dívat se na život z různých perspektiv a žít život víc naplno. Mám pocit, že když už jsem tady zůstala bez Honýho, má to svůj důvod a věřím, že i ten jednoho dne pochopím. Možná až Honýho potkám, možná dříve.
Jak asi víte, baví mě dotahovat Honýho i naše plány a přání a to mi dělá velkou radost. Baví mě, když se ostatní přidávají, když se potkávají vlastně docela cizí lidé a spojuje je právě smrt. Ač to zní divně, dává mi to smysl. Honýmu na mezilidských vztazích hodně záleželo. A já jsem ráda, že v našich aktivitách jeho odkaz žije dál.
Jindy jsou ty dny náročnější. Občas si člověk připadá hrozně sám, i když vím, že kolem sebe mám spoustu fajn lidí, za které jsem vděčná. Většinou jsem ale sama se sebou ráda a vidím, jak je i ta samota důležitá. Někdy mě strašně nebaví řešit celou domácnost sama a jindy s radostí gruntuju. Někdy s dětma jedeme na vlně totálního respektujícího parťáctví a jindy bych je vystřelila do vesmíru, protože si už po padesátý zbouraly navzájem bunkry a mě došla trpělivost už při 36. opravě nebo ještě dřív. Někdy jasně vím, co a jak dělat a jindy je pro mě těžké rozhodnout se i o tom, co budeme dělat o víkendu. Občas jsem pěkně nevyspaná, zahlcená tisíci protichůdnými myšlenkami, zmatená a jindy mě život hrozně baví a jsem odhodlaná čelit jakékoli výzvě.
A tak je to pořád dokola, píšu to už po několikáté. Nahoru a dolů, horská dráha nebo surfařka? Asi se mi líbí víc ta surfovací varianta 🙂 Důležitý je, že se vždycky nějak na tu vlnu dostanu.
Spousta lidí mi říká: “ty jsi ale bojovnice”. Ale já být bojovnicí nechci, nemyslím si, že to pomáhá. Když s něčím bojujeme, chybí tam přijetí, láska, soucit, důvěra. A to já potřebuju. Nechci vnímat život jako boj. Je sice občas dost náročnej, ale líbí se mi víc představa toho, že život je hra. Že si tady teď chvíli ťapkáme na hracím políčku, něco se naučíme, pochopíme, dokážeme…a když ne, tak nás to vrátí tam, kam potřebujeme…v tomhle životě nebo v nějakým jiným. Kdo ví.
Jsou tu ale chvíle, kdy se sebou vnitřně bojuju a zřejmě je to oblast, kterou ještě potřebuju víc zpracovat a přijmout – když onemocním já (a v horším případě i děti). To se pak dá představit můj život jako domeček z karet, který lehkým žďuchnutím padá. A pak nastupuje lítost, že tu není Honý, strach z toho, kdo se o nás postará a komu říci o pomoc, beznaděj, že můj život nedává smysl, samota a další ne úplně vítané pocity…se kterými potom bojuju sama v sobě a vlastně mi to nijak neprospívá. A protože jsme si v posledních pěti týdnech prošli takovým docela intenzivním obdobím (obě děti neštovice a následně já s Terezkou nemoc), přišla jsem na několik věcí, které si tu teď poznačím a příště, až zase bude můj život připomínat rozházené karty na stole, si to připomenu 🙂
- Dýchej, dýchej a dýchej…a ještě víc zhluboka dýchej
- Nepochybuj o sobě a svém životě, důvěřuj sobě i životu, že ti přinese to, co má
- Řekni si o pomoc a neměj z toho divný pocit
- Co nejvíc ticha a klidu si dopřej!
- Zpomal, nic ti neuteče
- Přijmi to a neřeš, proč se to děje, ale zeptej se sama sebe, co pozitivního z toho může být, jak se ta situace dá využít lépe než depkou
- A pak až odezní ty nejnáročnější pocity, nasadit úsměv a jedeme dál 🙂
Jsem na cestě. A hledám sebe, objevuju, kdo vlastně jsem a proč jsem tu. Hledám rovnováhu. To je top! Potřebuju rovnováhu. A taky jednoduchost. A hodně bláznivých nápadů. A taky dost času stráveného venku, to je balzám největší. A milou společnost, radost dětí a jejich flow, hodně kávy i čokolády a upřímnost. Být sama sebou a v souladu se sebou.
Jsem na cestě. Když jdu běhat, volím různorodý terén, plný zatáček, kopců i překážek. A takový je i můj život. Koho by bavilo běhat dlouhé nudné roviny?
Jsem na cestě. A když se mě někdo zeptá, jak zvládnout smrt blízkého člověka nebo cokoliv jiného náročného, moje odpověď je – návrat k sobě, postarat se o sebe, o tělo i duši, mít se rád, žít v souladu sám se sebou a odpovědi nacházet uvnitř sebe.
Jsem na cestě. A připadá mi smysluplné tu svoji cestu sdílet. Věřím, že každý z nás je na své cestě, jen si to každý z nás možná jinak uvědomuje. Třeba vám moje cesta bude podnětem k zamyšlení 🙂
Jsem na cestě a rozhodně není u konce, věřím, že toho ještě spoustu objevím a že mi to celé jednou bude dávat smysl 🙂
