Co se s vámi stane, když se řekne slovo smrt? Jaký pocit to ve vás vyvolá? Cítíte v těle stažení či ztuhnutí? Proč tomu tak je? Proč je smrt takovým strašákem? Přemýšlíte občas o smrti, povídáte si o ní s vašimi blízkými? Nebo raději předstíráte, že se vás smrt netýká?
Pár otázek k zamyšlení… smrt je téma, které mám posledních 15 měsíců stále v hlavě, není dne, kdy bych ji v nějakých souvislostech nevnímala… a v posledních dvou měsících ty myšlenky o smrti obecně ještě nabraly na intenzitě, protože jsem se ve svém okolí setkala s několika úmrtími, které mě poměrně zasáhly a vedou k dalším a dalším úvahám.
Napsala jsem si takovou myšlenkovou mapu k tématu smrti a i ta mi ukazuje, jak obsáhlé a náročné téma to je. V knížce mu budu věnovat určitě velkou část, ale ráda bych pár klíčových myšlenek vypíchla i tady v tom článku. Cítím, že smrt tu má své místo, nejen na blogu, ale v životě obecně a že naše snahy ji vytěsnit, nevšímat si ji a nemluvit o ní jsou vlastně strašně kontraproduktivní a jsou poté příčinou toho, proč nás něčí smrt tak zasáhne a neumíme s tím pracovat. Nebo alespoň pro mě to bylo téma, které jsem nikdy neřešila, neuměla jsem se s ostatními lidmi bavit o smrti jejich blízkých, bála jsem se zeptat, abych někoho neranila a vlastně jsem ani neměla nějakou představu, jestli je nějaké pokračování po smrti.
Smrt prostě je stejně jako život prostě je (ó jak trefný název blogu jsme před čtyřmi lety s Honým vymysleli) a je jen na nás, jak se k tomu postavíme.
Smrt je stejně tak přirozená jako zrození. V momentě, kdy se narodíme, už vlastně umíráme. A teď už vím, že smrtí život nekončí. V jedné krásné, relaxační chvíli mě Terezka zničehonic řekla: “Maminko, když jsem byla ještě v bříšku, tak jsem věděla, že smrtí život nekončí.” Spadla mi čelist, koukala jsem na tu tehdy čtyřletou krásnou bytost, slzy se mi hrnuly do očí a jen jsem jí objímala a děkovala.
Smrt a neustála změna jsou jediné jistoty našeho života, a proto vnímám, jak je důležité NELPĚT – na vztazích, majetku, plánech, představách a očekáváních… Ten pocit nelpění dodává svobodu, lehkost, flexibilitu, zároveň odevzdanost, důvěru v život a v to, že nás na naší cestě potká to, co je pro nás správné, i když nám to třeba zpočátku nedává smysl (takhle to zatím se smrtí Honýho nedokážu úplně vnímat, ale zároveň vidím, jak obrovský vliv to na celé naše životy mělo a kolik věcí se mění a dává do pohybu a kolik krásných zázraků jsme zažili…).
Smrt blízkého člověka představuje obrovskou, těžko popsatelnou bolest, čiré zoufalství, bezmoc a pocit, že celý váš život skončil, možná spíše pocit, že se zastavil celý svět a nic už nikdy nebude dávat smysl, že už se nikdy nebudete smát a radovat. Jenže pak vidíte, že lidé normálně chodí na ulici, smějí se a povídají si, kamarád řeší výměnu žárovky, děti potřebují koupit jarní boty a slunce, i po té nejčernější noci, opět vyjde…
Život prostě nejde zastavit a časem si i ten váš život najde cestičky k tomu, co pomáhá, léčí, rozesmívá, oživuje a dodává vůli, chuť a sílu jít dál. Pro mě jsou všechny tyhle cestičky moc důležité a věřím, že mohou být inspirací i pro dalšího člověka. Je to taková moje cesta k sobě samé, objevování toho, kým vlastně jsem a proč jsem tady a co všechno se ve mě ukrývá.
Smrt blízkého člověka nás umí svléknout do naha. Ve všech směrech. Odhalí další rány a bolesti, které si sebou nesete, ale vlastně jste jim třeba nevěnovali až tak moc pozornosti. Přítomnost smrti mně také přinesla silnou potřebu pravdy. Hlavně ze začátku jsem měla extrémní pocit, že potřebuju o všem mluvit hodně otevřeně, pravdivě, bez jakýchkoli příkras či zjemňování… a otevřenost mi zůstala a dává mi velký smysl.
Smrt také pomáhá svléknout z vás všechny strachy, nefunkční přesvědčení a řešení malicherností, protože žijete s tím, že se vám už nic horšího nemůže přihodit… najednou spousta z toho, co jste řešili v minulosti jako velké problémy, nedává absolutně smysl. A to je vlastně dost osvobozující.
A tím už se tak trochu dostávám k tomu, jaké dary nám smrt dává a ukazuje. Prolíná se to mými články, ale smrt je prostě takové světýlko, které nám svítí na to, co je v životě důležité. Smrt oživuje. Jak krásný oxymoron, myslím, že je to správný termín? Prostě velmi silný protiklad. I když to moc bolí a jsem smutná, objevuje se ve mě silná vůle k životu, k tomu prožít ho naplno, v souladu sama se sebou, mít vizi a k té krůček po krůčku kráčet, ale zároveň na tom nelpět. Smrt nás učí více a opravdověji milovat a lásku si projevovat, odpouštět a nebojovat, otevírá srdce a ukazuje, že naším očím je viditelný jen zlomek toho, čím jsme pravděpodobně obklopeni, čeho jsme součástí. Smrt nás učí žít víc tady a teď a neřešit tolik budoucnost, nechat život skrze nás plynout… protože nikdy nevíme, kdy smrt přijde až k nám. Jak praví známý citát: “Carpe diem, memento mori”.
Snažím se to vše zestručnit, třeba přidám i nějaké pokračování, uvidím, nevím, témata článků neplánuju, prostě nějak přicházejí… 🙂 ale co vnímám za moc důležité, aby smrt nebyla takovým náročným tématem, o kterém se bojíme mluvit, bojíme se svěřit se svými pocity, bojíme se je prožít. Věřím, že všechny pocity jsou v pořádku a je třeba je nechat námi projít, prožít si je, zpracovat a propouštět… a není to lehký proces a není krátký, možná je celoživotní? To zatím nevím, ale jít dál krůček po krůčku je důležité.. a mít k dispozici bezpečný prostor, kde se dá o podobných tématech mluvit, sdílet nebo jen naslouchat a být – to je myšlenka, kterou v hlavě mám už dlouhou dobu společně s konkrétními představami, které se postupně tříbí a doufám, že vstoupí i do další, více realizační fáze 🙂
Jak dnešní článek zakončit? Smrt tu prostě je a myslím, že je třeba přizvat si ji do života. Vnímat ji a zároveň z ní nemít strach. Jakékoli svoje emoce spojené se smrtí prožít, truchlit, brečet, a pak taky dělat to, co pomáhá, mít se rád, zůstat se zemřelým v láskyplném spojení či vzpomínání a věřit, že život si cestu najde. A nebát se mluvit s pozůstalými o smrti jejich blízkého. Třeba začít otázku větou: ” Nevadí ti, když se ptám na….” a uvidíte, daný člověk vám dá určitě najevo, jestli o tématu mluvit chce nebo ne… ale pořád je to lepší, než se normálně bavit a tvářit se, že se vlastně skoro nic nestalo… to pro mě bylo extrémně těžké a vnímám, že se to děje velmi často. I proto cítím, že je třeba o tématu mluvit, sdílet své pocity a naslouchat druhým.
Úplně na závěr dvě hezké shody (ne) náhod. Dneska jsem zjistila, že včera, když jsem začínala psát tento článek, psala i moje milá sestřička svůj pohled na smrt své blízké ženě, které zemřel manžel. Když mi to dneska přečetla, poprosila jsem ji, jestli to sem můžu přidat…protože to spolu tak hezky souzní a jsem ráda, že to vnímáme podobně.
Blízká smrt má tu sílu zbořit život jako domeček z karet. Všechny jistoty, pocit bezpečí, představy, plány dokáže smést v jediném okamžiku. Může člověka poslat na úplné dno prožívání smutku a bolesti. Ale naštěstí nic neni jenom černé nebo bílé. Smrt je cesta, kterou je potřeba projít krůček po krůčku, nevyhýbat se ji, nedusit ji v sobě, nechat ji plynout se vším co přináší ať už pocity absolutního zoufalství či nepochopitelné pocity euforie a napojení. Je to proces, který si vyžaduje čas, hodně času. Smrt není jen o smutku a bolesti. Díky blízké smrti se člověk může “probudit” do života a uvědomit si hodnotu svého života. Smrt přináší opravdovost, zbavuje člověka všeho co k němu nepatří, vybízí k životu v radosti a lásce. Dnes a denně klepe na rameno a ptá se: Opravdu chceš takhle žít? Smrt člověka změní a pokud ji otevřeme své srdce a přijmeme jí, začnou se dít zázraky.
A ta druhá (ne) náhoda, až teď mi došlo to načasování článku. Mám ho v hlavě už dlouho, ale vznikl spontánně teď před Velikonocemi, což opravdu nebyl můj záměr, ale taky to spolu ladí… koloběh života, smrti, znovuzrození.
A vám tímto přeji krásné Velikonoce, ať jsou pro vás oslavou života a nových začátků.
