Poslední dny byly náročné.
To je ale divná věta. Posledních 8 měsíců je obrovským vykročením z čehokoli, na co jsem byla s Honzíkem zvyklá. My jsme byli parťáci a o všechny radosti i starosti jsme se férově dělili. Trávil čas s dětmi, pomáhal mi doma a hlavně jsme trávili spoustu času spolu jako rodina, pořád jsme byli v kontaktu, pracoval z domu a když už jsme se neviděli, pořád jsme o sobě věděli…a pak bum…a svět se zhroutí během pár minut…
A pak přichází celá škála pocitů, extrémních, silných, srdce rvoucích….strach, bezmoc, stesk, smutek, bezmoc, neutěšitelnost, bezvýchodnost, zoufalství a zase bezmoc…a trvá to dlouho…a jediné, co pomáhá, je to přijímat, prožívat a pouštět ven, brečet a hodně mluvit a hodně spát a hlavně, mít se rád, nic si nevyčítat, necítit se provinile, hloupě, hystericky…
A pak se stalo, že se objevily první jiné pocity – radost, láska, blízkost, naděje… třeba když mě pohladily první jarní paprsky sluníčka a naučila jsem Terezku jezdit na kole během jednoho odpoledne a sdílela jsem její radost, nebo jsem se přistihla, jak se směju, když se děti zmatlaly šlehačkou z Tomíkova prvního narozeninového dortu. První ledová sprcha, která mě doslova nakopla a vrátila do těla, k životu. Spousta nalezených srdíček, duh a léčivých ne-náhod (protože nic jako náhoda neexistuje, o tom už nikdy nebudu pochybovat). Spousta věcí, zážitků a událostí, které si moje dříve docela rozumné já neumělo ani představit, natož pochopit. Začalo se mi dít tolik hezkých věcí, že jsem při všech těch pádech na dno zažívala i okamžiky absolutní lásky, napojení, radosti…prostě jako kdyby jste se láskou rozskočili a objali prvního cizího člověka, kterého potkáte (a že jsem to fakt málem udělala). A pak si připadáte jako blázen, protože vůbec nechápete, jak se můžete takhle cítit…a ono se to zase za pár dnů změní…a zase přijdou dny, kdy mám pocit, že to nemůžu zvládnout a že se mi nechce nic, ale někde hluboko uvnitř mě je motor, nějaká hnací síla, která mě v tom nenechá, která volá a křičí, že chce žít a žít hezky, v radosti a naplněně, že to zvládneme…a já si nerozumím….často nechápu, co se ve mě děje…ale přijímám to a každý den s tím zkouším pracovat, ladit se, soustředit se na to, co se děje právě teď a za co jsem vděčná. Třeba teď mám pocit, že tenhle článek nebude mít hlavu ani patu, já ráda píšu spontánně a je to pro mě taková terapie, tak snad se v tom neztratíte – a nebo je to cílem článku? Ztratit se a pak se zase najít? To nechám na vás.
Ztratit se a nacházet se. Padat na dno a zase se zvedat. Nebýt a žít naplno. Totální smutek a pumpující láska. Život a smrt. Vše to jsou jen dvě strany jedné mince. A já balancuju. Honý je narozený ve znamení Vah a kromě lásky je pro mě ztělesněním rovnováhy – nejen fyzické a lezecké, ale hlavně psychické a v přístupu k životu. A můj život je teď hledáním rovnováhy, ve všech oblastech života. Taky vám připadá, jak to do sebe všechno zapadá? Za těch posledních 8 měsíců dávám dohromady střípky mozaiky toho, jak Honzíkovu smrt ustát a přijmout, jak žít dál. Těch skřípků už mám několik a o jednom velkém střepu, který mě opravdu zachránil a zachraňuje, bude řeč příště. Nebude to nikdo jiný než ledový muž Wim Hof 🙂
Ale teď k začátku článku, nějak jsem nerozvinula tu první větu. Protože jakmile jsem ji napsala, dost mě zarazila. Ale abych to trošku vysvětlila, děti marodily, mě taky nebylo úplně dobře a to vám ta psychika pak jde do háje a máte pocit, že jakákoli snaha je úplně zbytečná, že jste prostě strašně sami a začnete se litovat a jste protivný a smutný…a pak vám hodné duše pohlídají děti, obejmout vás, každé ráno nebo večer píšou a ptají se, jak jste na tom, přivezou oběd, nabídnou nákup nebo cokoliv, co je třeba, a pak, když už je vám líp, můžete za rodinou a kamarády, do lesa a na výlet, skočit do vody a blbnout s dětma v posteli a svět je zase místem, kde chcete být. A víte, jak jsem minule psala mojí milé sestřičce poděkování, tak tohle patří vám všem, kteří se o nás zajímáte a staráte a jste moji velkou podporou, protože bez ní by se ty dny na dně nedaly zvládat. DĚKUJU.
Víte z čeho mám teď radost? Že sem napsala tenhle příspěvek, ani jsem nevěděla, že chci něco psát, ale cítila jsem, že si potřebuju urovnat hlavu…a to psaní fakt tak pomáhá…kdo to znáte? A i když nemá žádnou strukturu, hlavní myšlenku či závěr, nevadí mi to a snad ani vám, prostě odpovídá té mojí zmatené ztracenosti a hledání sama sebe.
Ale jedno víme, příště se snad dostanu k Wimu Hofovi a společně něco naplánujeme 🙂
Mějte krásné ještě letní dny a mějte se rádi i ve chvílích, kdy je život plný nedokonalostí, přešlapů a kopanců.
