Milé krásné ženy, maminky,
dnešní článek je věnovaný nám, k našemu svátku. Jsem moc ráda, že si konečně po dlouhé době sedám k psaní. Že si na to dělám čas, protože už mi to začíná chybět…. Tak pojďme na to. O čem to dneska bude? O všech mámách, i těch, které maminkami z nějakého důvodu být nemůžou nebo nechtějí. Cítím, že ten pečující, mateřský instinkt máme všechny, třeba se jen projevuje jiným směrem než k dětem… a nebo z různých důvodů děťátko nepřichází…anebo přišlo a odešlo moc brzy. I tak jste navždy maminkou a váš andílek je stále u vás.
Dnešním článkem bych chtěla vzdát poctu nám všem maminkám, šťastným, naplněným, radostným, spokojeným a aktivním, ale také maminkám, které to mateřství nenaplňuje tak, jak si představovaly, mamkám unaveným, občas otráveným, nevyspalým, netrpělivým, nestíhajícím vše tak, jak by si přály, mamkám v teplákách, které na tajnačku ujídají čokošku schované na záchodě, maminkám samoživitelkám, protože zastat obě role je nesmírně náročné, maminkám, které o své dítě přišly, protože věřím, že i tak v sobě máte dostatek lásky, která dokáže prozářit váš život a že vaše děťátko je vám možná blíže, než si myslíte. Všem maminkám, které milují své děti, ale někdy jsou tak moc rády samy. Všem, které jásají nad pokroky svých dětí, i těm, které v noci nespí a trápí se problémy, které rodičovství přináší. Maminkám malinkých dětí i maminkám puberťáků. Všem maminkám, které o sobě občas moc pochybují a i když se snaží, mají pocit, že prostě občas selhávají.
Věřím, že všechny tyto maminky dělají to nejlepší, co v danou chvíli mohou. Stejně jako dělali naši rodiče, i když je někdy těžké to přijmout. Stejně tak věřím, že naše děti si vybraly právě nás, aby mohly prožít takové zkušenosti, které si pro tento život vybraly. Sám Tomíček mi to řekl, když jsem se ho ptala, proč si vybral právě mě a taťku. Bez přemýšlení mi na to řekl, že věděl, že pro něj budeme ti nejlepší rodiče. A věřím, že děti nás tak vnímají a že je jen na nás, jak moc budeme tvořit náš život, měnit některé naučené vzorce myšlení a léčit bolesti, které jsme si za svůj život nasbírali. Protože jak se říká, děti jsou naši nejlepší učitelé, a opravdu nás mnohému mohou naučit, pokud si všímáme vlastních emocí, které v nás vyvolávají, co vše nám dokážou zrcadlit a jak moudří jsou, když jim dáme důvěru.
Pokud už jste četli knížku Honý a já, příběh lásky, víte, že abych se zvládla postarat o naše děti, když jsme zůstali sami, potřebovala jsem obrátit nejprve pozornost k sobě, přijmout se v celistvosti a vydat se na cestu k sebepoznání. Naplnit svůj pohár lásky, abych ji pak mohla dávat dále. A díky tomu moc dobře vím, jak těžké je zůstat s dětmi sama, řešit nemoci, školky, výlety, auta, opravy a chod celé domácnosti. A samozřejmě jsou i náročné chvíle, kdy je toho už opravdu moc a pobrečím si a polituju sama sebe, ale už jsem se naučila to přijímat a po chvíli si opráším tu svoji pomyslnou korunku a jdu životem dál. A to, co mi opravdu moc pomohlo, bylo to, čemu se nyní více věnuji… procházky v lese (díky Lesní mysli, že jsi mi vstoupila do života), meditace a možnost úplně vypnout a být sama sebou ve společnosti podobně naladěných žen. A tak stojí jurta, která je naším splněným snem a já v ní nacházím čím dál více to, co mě naplňuje a smysl dává.
Tím bych jen chtěla povzbudit všechny maminky k tomu, že ačkoli se snažíme být perfektní, vždy po ruce, vzorové mámy, je občas fajn tou mámou chvíli nebejt… a být zase jen sama sebou… objevit v sobě tu malou holčičku, divošku, nebo třeba milenku, probudit svoji spontánnost, energii, tvořivost a užít si čas sama pro sebe. Krásně tomu pomáhá věta, kterou znám od Lucky Harnošové, že “to nejlepší pro mě, je to nejlepší pro ostatní”.
Nejde o žádnou sobeckost, ani přehnanou péči, jde jen o to, nezapomínat na sebe při vší té péči o druhé a dalších starostech, naplňovat své potřeby a také to, co sytí naši duši, co je to naše, naše esence a jedinečnost.
Pokud takový prostor, kde můžete nacházet sami sebe, hledáte, nabízím bezpečný prostor v jurtě Spolu nebo třeba vědomou procházku lesem s konceptem Lesní mysli. Mě osobně to moc pomohlo a ještě před rokem bych nečekala, že tuto inspiraci budu šířit dále. Někdy s námi má život zvláštní záměry, vesmír si hraje a když se člověk postaví do otevřenosti a přijme, že je to celé taková zvláštní hra, je moc zajímavé to z nadhledu pozorovat… a skládat puzzlíky dohromady. Protože mnohdy nás, nejen v mateřství, potkávají náročné situace, kterým nerozumíme. Ale i přes všechnu tu tíhu a těžké emoce věřím, že to celé má nějaký hlubší smysl, který zatím nechápeme… ale třeba až budeme jednou starými babičkami, pochopíme to. Jen se na to dívat s důvěrou a láskou. Nacházet smíření, přijetí a jedinečnost nás i našich dětí.
A tak bych nám, milé maminky, chtěla popřát, ať i v těch bezesných nocích a náročných dnech nacházíme chvilky pro sebe, ať vnímáme jedinečnost našich dětí, jejich cestu životem, jejich volby a to, že nemusí kopírovat naši cestu ani naše představy. Ať naše děti nesrovnáváme (a sama moc dobře vím, že to je někdy hodně těžký), ať jim víc věříme a ať tím, že žijeme sami sebe jim ukazujeme, jak žít opravdově, přijímat se v kráse i nedokonalosti, umět vstávat, když padneme na dno a milovat je tak, aby věděli, že se vždycky mají kam vracet.
A ještě jednu věc považuji za moc důležitou. Nesoupeřit, nehodnotit, nesrovnávat se. Je to tak lehký naskočit na touhu po dokonalosti a vidět u sebe či ostatních chyby, skočit do pasti naší mysli a vše komentovat. Ať už se to týká dětí či jiných maminek. Tahle cesta nás nikam nedovede…. možná jen do náročných pocitů méněcennosti či naopak nadřazenosti, oddělenosti. Nedávno jsme vedli rozhovor s blízkou kamarádkou, která mi řekla, jak jsem ji vytáčela na začátku mateřství, jak jsem vše skvěle stíhala, měla vždy napečeno… člověk si řekne, taková hloupost, ale ano, s novopečenou maminkou, která neví, co dřív, to může zamávat. Já teď taky kolikrát žasnu, kolik toho jiné maminky stíhají a zvládají. ALE! Pak se zase vrátím k sobě, k mojí, naší cestě…a k tomu, že je v pořádku, že každý to má nějak… jinak… a že důležité je nepodléhat jakýmkoli tlakům z okolí, protože nikdo si nešlape tou naší cestičkou, neví, čím si zrovna procházíme a co už máme sebou… proto někdo reaguje v klidu na situace, které jiného vytočí do běla… a tak jen zaměřit fokus víc do srdce než do mysli a dívat se na svět skrze optiku pochopení, přijetí a soucitu. Bez pocitů vlastní nedostatečnosti či konkurence.
Pojďme dnešní článek zakončit vděčností. Vděčnost je krásná energie, která umí rozpouštět mnohé chmury a propadáky. Děkuji za život, za dvě krásné zdravé děti, děkuji za čas, který jsem mohla strávit na mateřské i přes náročné chvíle, které jsme zažili. Děkuju, že můžu s dětmi zažívat hezké okamžiky i chvíle, kdy mi ukazují, co nemám zpracované, co zatím ještě neumím přijmout, co nemám vyřešené sama u sebe. Děkuju za dětskou radost, lásku, spontánnost, upřímnost, citlivost, tvořivost, za malinká obejmutí, která znamenají svět, za teplé nožičky v posteli, za společné masáže, za dobrodružství. Děkuju za nás a všechny blízké lidi, kteří nás mají rádi a podporují. Děkuju za to, že můžu být mámou a také děkuji za moji maminku a za cestu, kterou jsme si spolu prošli.
