Uff, to už je dlouhá doba, co jsem naposledy s čajem a krbem v zádech sedla k počítači a napsala pár řádků na blog. Často na to myslím, ale nějak mi to doteď utíkalo. Chtěla jsem z kraje ledna sepsat rekapitulaci loňského roku a vizi pro rok nový, ale nešlo to…a tak nějak vnitřně cítím, že je to v pořádku, mám to tak skoro každou zimu, že některé mé aktivity utichnou, naberu sílu a inspiraci a s přílivem jarní energie můžu začít tvořit dál.
Loni jsem touto dobou finišovala práce na knížce Honý a já. Letos sedím nad diářem a plánuji, jaké akce kdy v jurtě budou, kde zorganizujeme besedu nad knížkou, čemu se budu věnovat, v jakých oblastech se dále dovzdělávat, kudy bude moje energie proudit. A co se stalo mezitím?
I o tom ten dnešní článek bude. Jak už asi víte, já jsem milovnice rituálů a vědomých přechodů v různých životních etapách. A když je nový rok spojený i s mými narozeninami, bilancuji o to více. Takový ponor do sebe a rekapitulování, zvědomování, děkování a další plánování nastartoval už se zimním slunovratem a myslím, že jsem stále ještě trochu v tom… i když myslím, že náš ženský kruh na téma uzavírání starého a otevření se novému roku a první hřejivé paprsky sluníčka mě pomohly přejít do nové životní fáze.
Hodně se toho u mě za tento rok změnilo. Kniha, kampaň na Donio, krásný křest knížky a vzpomínkový pochod na Honzíka, stavba jurty, nové kurzy, pobyty, lidé a zkušenosti, poslouchání sama sebe a spousta výstupů z komfortní zóny, opuštění své ulitky, pořádání autorských čtení, meditací i 1. ženského kruhu. Já stále žasnu, jak se to všechno stalo? A kde se to ve mě vzalo?
Také pomalu ale jistě končím mateřskou (7 let mého života!) a postupně jsme s dětmi během podzimu vpluli do procesu škola, školka, práce. Ale s laskavostí a s maximální dávkou svobody a flexibility.
Po Honýho smrti jsem pocítila extrémně silně potřebu svobody a pracovní flexibility, takže jsem věděla, že se nemohu vrátit do školství. Také vnímám, že potřebuji být hodně s dětmi, dokud jsou malé a potřebují moji pozornost a péči. A do toho logistické požadavky, jak vše skloubit, vyzvedávání dětí, zařizování všehomožného, dopravu, nemoci, když je to vše na mě?
Cestička se tvoří… začala jsem učit angličtinu, ale online. A i když jsem měla zpočátku z online obavu, je to moc fajn, nabízí spoustu možností a jsem moc vděčná za flexibilitu, kterou to přináší. Moc ráda se také věnuji aktivitám spojeným s knížkou, meditacemi a ženskými setkáváními. A to mě opravdově baví a nabíjí. Vidím v tom velký smysl a jsem vděčná, že se nám tvoří krásná komunita okolo jurty. A že v tom objevuji stále nové a nové kousky mě samotné. A ta cesta k sobě, kterou Honzíkova smrt odstartovala, pokračuje dále… a já se těším na její další pokračování.
Když to teď napíšu takto, zní to fakt našlapaně: Za tento rok se ze mě stala spisovatelka, podnikatelka, majitelka jurty, online lektorka angličtiny, mentorka ženských meditací, průvodkyně ženských kruhů (ještě v procesu), a průvodkyně Lesní mysli. A právě proto, že je toho tolik (a pokud vás zajímá více, už jsou o tom i některé dřívější články na blogu), rozhodla jsem se vytvořit si nové webovky, takový rozcestník mých aktivit, kde bude vše pěkně a přehledně pohromadě. Původně jsem si chtěla dokázat, že to zvládnu celé sama… ale brzy jsem pochopila, že časově ani mentálně to nedám, tak jsem šla cestou předchystané šablony, kam vkládám text a fotky, tvořím grafickou podobu a mírné technikálie a snad už to brzy bude hotové. Dám vědět 🙂
A opět je na místě vděčnost za všechny blízké, kteří mě podporují, pomáhají, kteří se mnou zkouší různé aktivity a jdou taky trošku mimo svou komfortní zónu… pro mě je to velké téma celého loňského roku a myslím, že v něm budu pokračovat i nadále… jsou to nádherné okamžiky, které člověka neskutečně posouvají. A když to nejde a přijdou strachy a pochybnosti… vědomí smrti a otázka “co by udělala láska?” pomůžou ty limity v naší hlavě rozehnat.
Vděčnost cítím také za člověka, který se v mém životě objevil tak nečekaně a zpočátku velmi nechtěně. Ano, druhá nejblbější věc, kterou můžete člověku, jenž truchlí pro svého milovaného (po první otázce “Jak se máš?”) říct, je, že si určitě brzo najde někoho. Brr, to jsem opravdu od nikoho slyšet nechtěla…. a opravdu dlouhou dobu jsem se bála i na jakéhokoli muže na ulici podívat, abych náhodou nevzbudila v někom zájem… Bála jsem se toho. Ale stalo se, že jsem potkala člověka podobně komplikovaného jako já, člověka, který mě hodně zrcadlí a svítí na to, co v sobě ještě nemám zpracované, člověka, do kterého vidím a kterému moc rozumím, člověka, ve kterém jsem od začátku viděla jakousi hloubku a citlivost schovanou pod maskou. A i když jsem se tomu tisíckrát bránila a utíkala, něco nás spojilo. A tak se i ten loňský rok nesl ve zkoumání tohoto vztahu. A nebylo to lehké, občas jízda na horské dráze…racionálně je to těžké vysvětlit… ale smysl tam vidím.. a tak ho spolu objevujeme a zkoumáme, a hodně se učíme… a jdeme blíž k sobě, každý sám za sebe i spolu. A já děkuju, že jsem potkala člověka, který mě přijímá, který přijímá Honýho a vše, co mezi námi bylo a stále je. Děkuju, Fandi.
Cítím také velkou vděčnost za Honzíka a naše propojení. Je, o tom nemám pochyb. Vím, že se mohu zeptat, poprosit o radu, o pomoc, o vedení…. a pak jen v tichu sledovat, co přijde…co se změní,… kde se to projeví… Honý se skrze moji činnost stal inspirací spoustě lidem… zasel semínka a já je nyní zalévám a opečovávám a ony rostou a rostou další a další a tvoří se krásná barevná louka…. Při jedné meditaci jsem Honýho na takové louce potkala… bylo to, když šla Terezka do školy, bylo mi moc smutno, že u toho nebude. A večer před tím jsme se potkali všichni čtyři v meditaci. Na louce. Všichni jsme byli štastní a Honý si hrál s dětmi a stále říkal, jak je na nás pyšný. Bylo to tak krátké, ale intenzivní. V jiné meditaci jsem potkala našeho anděla strážného, držel pod křídly mě i děti. Cítila jsem se v tom všem smutku tak bezpečně… a i proto věřím, že meditace, které dělám sama či Spolu v jurtě, mají velký smysl. Vypínat racionální mysl, hodnocení a komentování a přesunout se o patro níže, do srdce, do přítomnosti, do bytí. A nechat přijít, co přijít má. Děkuju, Honý, za tvoje vedení a přítomnost.
Když jsem si malovala takovou mapku za loňsky rok, zjistila jsem, že společným tématem všech mých bodů na mapce jsou vztahy a přijetí. Ať už se to týká dětí, partnera, rodiny, přátel, sama sebe… celý rok se nesl ve znamení přijetí a myslím, že tento rok se to bude ještě prohlubovat… a k tomu mi tam pro letošek jdou další dvě slova…důvěra a soulad. To je můj směr, kterým bych letos chtěla ještě více kráčet. Uvidíme, co to přinese, vizi mám, ale nechám se na té cestě překvapovat, už mockrát v životě jsem si ověřila, že život to vymyslí lépe než já 🙂
A hurááá, konečně se dostávám k roku novému. Loni jsem zasetá semínka probudila k životu. Hledala jsem se a našla toho spoustu… Odstartovalo hodně nových věcí. Letos bych z těchto semínek ráda pěstovala krásné květy, prohlubovala své dovednosti i znalosti, šla ještě více k sobě, tvořila bezpečný prostor pro ženy (a snad i možná pro muže – co myslíš, vesmíre? ), pokračovala v procházkách s Lesní myslí, i úplně sama, blbnula s dětmi a cestovala v dodávce, přibrala studenty na angličtinu a pustila se více do onlinu, který dá mému podnikání a životu více flexibility. Už teď mám v plánu prohloubit své vzdělání a zkušenosti s Lesní myslí na instruktorském kurzu a věnovat se ještě více ženským meditacím na letním mentorském pobytu. Věřím, že se mi také podaří úspěšně zvládnout všechny požadavky k ukončení Školy pro průvodkyně ženských kruhů. No, málo toho není, ale baví mě to a jsem ráda, že moje práce se prolíná s mými koníčky a celým životem. Že to nejsou oddělené segmenty, ale že to tak nějak přirozeně plyne.
Moc ráda bych, milé ženy (a třeba i muži, kdo ví) uspořádala pobyt, kde spojíme a prohloubíme vše příjemné, co můžeme zažívat na ženských kruzích a meditacích i s něčím novým, co takové pobyty nabízí. Mým cílem je, aby lidé žili laskavě, aby žili, nepřežívali, uměli odpočívat, aby se vraceli k sobě, k přírodě a ke klidu, který nám mnohdy tak moc chybí. Vesmír mi poslal krásné místo v Jeseníkách, kde by pobyt šel realizovat, tak teď už jen hodit do placu ten správný termín 🙂
Zajímavé je sledovat, co mají všechny ty moje aktivity společného. Hodně se týkají naší mysli a žití života. Odpoutávat se od nadvlády mysli, racionality a neustálého hodnocení, komentování a vymýšlení všech možných scénářů… přesun pozornosti do přítomnosti, do těla, do prožitku.. odpočinek a uvolnění… nacházení sebe v tichu… v přírodě… v bezpečném prostoru… vnímám, že v tuto životní fázi to je to ono, to moje… sama jsem v těchto oblastech na cestě… každý jsme někde na té naší cestě… a mě moc baví, když se můžeme vzájemně na těch našich cestách obohacovat a inspirovat. Že můžeme jít kousek cesty spolu, aby ten správný střípek skládačky zapadl… a pak jít dál… a vlastně blíž k sobě. A zároveň Spolu. A tak jsem moc vděčná, jakou atmosféru tvoříme na kruhu či meditaci. Prolíná se tam vše výše zmíněné. Vše je dobrovolné a důvěrné. Prostor vybízí ke sdílení i tichu, k odpočinku i vzájemné inspiraci. K novým přátelstvím a ne-náhodným setkáním. K opouštění smrádku a teplíčka. K sebepoznání a sebepřijetí. A to je to nejvíc.
Moc ráda bych také udržovala blog a začala psát třeba i druhou knihu… nějaké náměty se mi v hlavě točí…. ale čekám na ten jasný impulz sednou a psát. A když ten impulz přijde, pak už to půjde dobře, to vím.
Zdraví, láska, čas s dětmi a blízkými lidmi, smysluplné aktivity, cesta k sobě v důvěře v život a přijetí toho, co přichází, s odvahou, svobodně, opravdově, otevřít se zázrakům a žít svůj život v souladu se sebou. Směr mám a věřím, že se i tento rok krásně poskládá.. a že i když přijdou náročné chvíle a pocity, věřím, že už se znám a vím, co mi na mé cestě pomůže… a těším se, kam se moje cestička dále posune…
S velkou vděčností,
Maruška
