Posílám k vám jedno moje zamyšlení, povzbuzení. Nejen pro ženy. Pro všechny.
O síle ženy. Ne o slavných ženách, které toho mnoho dokázaly a zvládly. Spíš o síle, kterou si každý nosíme v sobě…a mnohokrát ani netušíme, že tam opravdu někde je.
K tomuto zamyšlení mě přivedly vaše zpětné vazby, kterých si moc vážím a děkuji. Když mi někdo píše slova podpory k tomu, co dělám, většinou tam zazní, že jsem velmi silná. A já potom přemýšlím, v čem spočívá ta síla?
Když Honzík zemřel, zhroutil se náš svět. O síle nemohla být žádná řeč. Ani psychické, ani fyzické, tělo chřadlo, srdce se rozpadalo na tisíc kousků, mysl bláznila. I přes to přese všechno jsem zvládla říci proslov plný díků a lásky při posledním rozloučení. Nevěděla jsem v té době, jak to dokážu, ale věděla jsem, že to dokážu, protože bych si to asi nikdy neodpustila. Vím, že v té chvíli jsem veškerou sílu v sobě měla od Honzíka. A bylo to tak mnohokrát i později. Jak se do mě při procházce přírodou napumpovala jakási zázračná energie plná lehkosti, radosti či odhodlání jít dál. V knížce Honý a já, příběh lásky je část mého vyprávění věnována právě těmto léčivým chvilkám a procházkám.
A když je člověk opravdu hodně na dně, cítí se slabě a ztraceně a ví, že to tak nechce po zbytek života, začne pomalu hledat. Možná sám sebe. Možná něco, co ho přivede zpět k životu. Něco, co ho baví, co mu dává smysl. Něco, co pomáhá nejen jemu, ale třeba i ostatním. Něco, díky čemu pochopí, že může prožívat vděčnost i radost, že stojí za to žít, že má co předat ostatním. Možná hledá svoji víru, pravdu, smysl své existence. Věřím, že tohle hledání je ta správná cesta. Každá bude jiná, ale jak píšu často, je důležité vydat se na ten první krok ze dna, vykročit a s důvěrou vyhlížet, co se na té cestě objeví dál.
Tady malá odbočka od zbytku textu, ale nedá mi to a uvedu jeden příklad za všechny. Knížku jsem psala 17 měsíců. Častokrát se mě někdo ptal, co budeš dělat po mateřské? A moje odpověď? Já to ještě nevím, přeházely se mi všechny hodnoty v životě, starám se o děti a píšu knížku. Na víc nemám kapacitu. Nedokážu přemýšlet nad tím, co bude potom, ale vím, že jakmile ji napíšu, otevřou se další vrátka mojí cesty. Věděla jsem od začátku, že to nemusím řešit dříve, než se to stane. Velká důvěra, že to přijde. A víte co? S vypuštěním knížky do světa se vrátka otevírají, věci se dávají do pohybu a já v tom tak nějak plynu a přemýšlím si o možnostech a variantách, které se pomalu objevují… a to je skvělý… protože cítím, že život se děje… sám skrze nás… a když je člověk otevřený a v důvěře, lidi, příležitosti, situace a zkušenosti chodí a zapadají do sebe opět jako puzzlíky. A s tím přichází velká vlna vděčnosti.
A teď zpět k té síle. Co mi dává sílu?
Sílu jsem se naučila hledat sama v sobě. Když mi někdo řekne “já bych nikdy nezvládla přijít o partnera”, naprosto tomu rozumím. I pro mě to bylo to nejhorší, co by se mohlo stát a nedokázala jsem na to ani pomyslet. Když mi kamarádka před lety doporučovala blog Veroniky Hurdové, která také psala mimo jiné o smrti svého manžela, bylo to pro mě tak těžké, že jsem ty články nemohla vůbec číst. Nechápala jsem to, jak je možné něco takového přežít. Vždycky mě bylo líto všech maminek samoživitelek, které jsou na vše sami. A pak…
Vše, na to jsem se v životě spoléhala, se rozpadlo. Pocit lásky a domova byl ztracen. A po čase jsem zjistila, že si to potřebuju postavit v sobě, že jen na sebe se mohu spolehnout, že ten pocit lásky, klidu a bezpečí nemůže být závislý na jiných lidech. I o tomto hledání domova v sobě píšu více v knížce.
Sílu také nacházím v přírodě, která je balzámem na jakékoli trápení, která hladí a regeneruje. Sílu v sobě mám díky Honýmu a dětem, protože to jsou moji největší učitelé a motivátoři. Sílu mi také dává, když cítím, že jdu správnou cestou, protože to, co dělám, mi pak dává radost a smysl.
Moje cesta vede hodně k ženám… protože sama vím, jak je lehké spadnout do kolotoče starostí a povinností a zapomenout na sebe. A proto vím, že každá žena potřebuje ostrůvky volného času jen pro sebe, dosytit své potřeby, opečovat se, vypnout hlavu a jen tak být, nemuset řešit plíny, usoplené děti, hádky o bonb´ón, hory špinavého prádla a nedodělané domácí úkoly.
I když to teď bude znít zvláštně, (ale to už není moje starost, jak si to kdo vyloží), ráda pozoruji ženy a sleduji v nich jejich ženskost, tu ženskou sílu, která je plná jemnosti, něhy, klidu a bezpečí. A velmi často to nevidím, protože ženy jedou na mužské výkonové vlně plné rivality, dosažených úspěchů nebo skrývání své krásy, protože si nevěří, pochybují o sobě, schovávají se. A je to škoda, věřím, že každá z nás v sobě máme sílu a krásu, které nikterak nesouvisí s bojem ani s vnějším vzhledem. Jen se nebát ji v sobě odhalit a ukázat ji. Z vlastní zkušenosti vím, že s tím umí krásně pomoci setkávání v holčičí společnosti, v bezpečném místě, kde se můžou holky uvolnit a prostě být. Protože jak často se vám to podaří jen tak v běžném životě? A proto bych chtěla, aby i ta plánovaná jurta byla takovým místem odpočinku a spočinutí. Ale o tom se rozepíšu zase někdy příště, to už bych opět odbočovala.
V čem vidím tu ženskou sílu?
- V otevřenosti, v upřímnosti a opravdovosti svého jednání
- Ve schopnosti být sama sebou, nenasazovat masky a nedělat věci jen proto, abychom se druhým zavděčili
- Ve snaze držet si svoji hranici ve vztazích s lidmi i s vlastními dětmi
- Ve vnímání svojí nedokonalosti a chyb jako svojí součásti, vím, že nemám nečekat na ideální podmínky, ale dělat to nejlepší, co můžu s tím co právě mám na tom místě, kde se zrovna nacházím
- Ve vytrvalosti, trpělivosti, kdy jdu dál krok po kroku přes překážky a pocitové propadáky. Občas mám totiž pocit, že právě všechny ty těžkosti a zmatky jsou tu proto, aby nám pomohly pochopit, kdo opravdu jsme.
- Ve schopnosti dívat se na věci i z jiných úhlů pohledu, hledat na všem něco dobrého, snažit se balit bolest do lásky, přeměnit sílu smutku na něco smysluplného, co lidem pomáhá, co je spojuje, učit se vnímat smysl toho, co k nám do života přichází
- Ve snaze být pro sebe prioritou, nezapomínat na sebe v ruchu péče o ostatní, o děti, o domácnost, povinnosti, starosti, neztratit v tom sama sebe, ale naopak hledat si čas pro sebe a dobíjet si baterky
- Odvaha… být vidět… otevřít se… tvořit… realizovat sny… věřit…
- Ve snaze nepřežívat… neživořit… vidím hodně lidí, kteří jen trpí, život je nebaví a přežívají, den za dnem běží… a nic v něm není… vždy si říkám, proč jsou tu takoví lidé a Honzík zemřel? Nechci být jedním z nich. Cítím, že nás Honý vnímá, přeji si, aby byl šťastný, když uvidí nás šťastné…
- Říct si o pomoc a umět ji přijmout bez výčitek
- Síla je také v tom být občas slabá, naštvaná, zraněná, neschopná…, ale také být křehká, jemná, zranitelná…
Síla ženy pro mě není o tom být drsňačka, co vše spolkne, co se zatne a přeci něco vydrží, co nepustí slzu, co se zapře, jen aby dotáhla něco, co kdysi řekla, i když to tak teď vůbec necítí. Není to o tom být dokonalá, mít uklizenou domácnost, hodné děti a spokojeného manžela. Není to o perfektním zevnějšku, ani hromadě věcí, které zvládá. Je to o vnitřním pocitu, o vlastním bezpečném místečku, ze kterého může čerpat, kde je dostatek sebelásky, sebepřijetí a důvěry.
A tak vám, krásné ženy, přeji ať jste silné svým vlastním způsobem a ať je vaše síla plná něhy, porozumění a přijetí.
