Moji milí,
Venku to zatím na přílet prvních vlaštoviček nevypadá, příroda je ještě ponořená v zimním spánku a odpočívá. A ačkoliv by to mohlo vypadat, že náš blog také odpočívá zimním spánkem, něco se přeci jenom děje. Stejně jako se postupně probouzí míza ve stromech a kořínky rostlin a my to okem nevidíme, tak podobně není vidět, co a jak tvořím, ale dnešním článkem se konečně dostávám k tomu, abych k vám první vlaštovky s informacemi o mojí knížce poslala. Dneska vám dám trochu nakouknout pod pokličku mého psaní a prozradím některé důležité informace, protože s přicházejícím jarem se opravdu začne něco dít!
A koho zajímá, co to bude, čtěte dále 🙂
Dnešním dnem mám napsaný text pro knížku. Je to úleva i radost zároveň. Mám za sebou 17 měsíců, kdy se ve více či méně nepravidelných intervalech věnuju knížce a v posledním měsíci teda dost a jsem ráda, že to plyne. Ještě mě čeká spousta práce s úpravami a grafickou podobou, ale to nejdůležitější už má svou vizuální podobu. Postupně bych vám chtěla knížku představit a zahrnout vás do mých dalších plánů. Jak už jsem psala dříve, chodí mi do hlavy nápady a myšlenky a skládají se jako dílečky puzzle. Vypadá to, že velká část puzzle už do sebe zapadla a můžu vám ji postupně ukázat a tvořit dál.
Co by vás teď mohlo ke knížce zajímat?
Možná název knížky?
O tom jsem měla jasno velmi brzo, po jedné pěkné procházce v přírodě mi to v hlavě secvaklo a od té doby už jsem na tom nic neměnila – Honý a já, příběh lásky.
Proč tento název a o čem knížka bude?
Knížka je hodně o Honým, za života i po smrti, hlavní motivací pro mě je, aby děti svého tátu znaly a všechny vzpomínky byly uchovány.
Je také hodně o mně, o tom, jak jsem se snažila vypořádat s Honýho smrtí, co jsem se naučila a kam jsem se na své cestě vydala.
Mám ráda příběhy a jejich sdílení a díky tomu věřím, že nás společný příběh může být inspirací pro mnoho lidí, podnětem k zamyšlení koukat na některé věci v životě jinak a možná i malinkým kopanečkem do prdelky, aby člověk upustil od toho, co mu neslouží, přizval smrt do života a začal žít.
A celé je to hodně o lásce v různých podobách, protože věřím, že láska je klíč ke šťastnému životu, láska je ta odpověď i poselství Honýho smrti.
Velmi stručně řečeno…postupně toho odhalím více, ale určitě bude nejlepší se celým naším příběhem pročíst. Celý příběh je totiž hodně upřímně a otevřeně napsaný. Tenhle pocit absolutní otevřenosti se u mě objevil záhy po Honýho smrti, kdy jsem cítila, že potřebuju mluvit o věcech tak, jak jsou, bez zkrášlování a zjemňování. Měla jsem pocit, že bych mohla být (v přeneseném smyslu slova) před kýmkoli nahatá a mluvit o všem otevřeně, protože život prostě není dokonalý, ani my ne, ale je to tak v pořádku. V knížce popisuju spoustu krásných zážitků, povzbudivých myšlenek, ale i totálních propadáků na dno a pocitů zoufalství. Příběh ze života, jaký život prostě je. A zase ten název našeho blogu. Zvláštní, že? Je to o tom nejhezčím, co mě v životě potkalo, i o tom nejhorším. Je také o tom, jak se člověk postaví k tomu, co se mu v životě přihodí. Je o zázracích a léčivých chvilkách, díky kterým vím, že je nám Honý na blízku. O smrti, radosti i vděčnosti. O bláznivých nápadech a touze ukázat dětem svět jako hezké místo k životu. A o spoustě dalších věcí…
Kdy si to můžete přečíst?
Já věřím, že na začátku léta. Víte, prozradím vám tajemství. Chtěla bych tu knížku pokřtít na 3. Svatojánském pochodu 26.6. Do té doby nás čeká spousta práce, ale věřím, že to klapne a pak se knížka bude moci dostat i k vám.
A nějaká ukázka z knížky?
Ano, občas vám sem něco vložím. Jako první prozradím jednu z těch hodně náročných pasáží. Úryvek textu, ve kterém popisuji večer, kdy Honý zemřel. O tom, že to byl nejhorší večer mého života, není pochyb. I přes to se mi v tu noc stala nádherná věc, kterou si budu pamatovat do konce života. A tak je to celou dobu od Honýho smrti. Ačkoliv je to bolavé a smutné, děje se nám spousta krásných věcí, za které jsem vděčná a čerpám z nich sílu. Proto i dnes volím jako první tuto ukázku.
„Dlouho do noci jsme se v úzkém rodinném kruhu loučili s jeho tělem i duší. Objímali se, plakali, nechápali, ztraceni v temnotě, moje tělo bylo tak strašně unavené a bolavé, slabé, srdce roztrhané na kusy, život v troskách, vše totálně naruby. Cítila jsem, že můj život skončil a nepřála jsem si nic jiného, než abych zemřela já místo Honýho. Na hrudi jsem cítila tak strašný tlak a bolest, že jsem si myslela, že mě to roztrhne. Hrozně mě bušilo srdce, hlavou mi létala miliarda myšlenek, strach z toho, co s námi bude, jak se tohle dá přežít, proč Honý zemřel, co se mu stalo, jak se tomu dalo předejít…. Hlava mě bolela jako tisíce střepů. Bylo to nesnesitelné.
Když jsem se dostala do postele, nemohla jsem usnout, jen se klepala, schoulená mezi dětmi a za ruku držela moji ségru. Nikdy v životě jsem nic tak strašně bolavého fyzicky i psychicky nezažila. A pak se stala neuvěřitelná věc.
Přes všechnu tu bolest a vyčerpání se mi nějakým zázrakem podařilo asi lehce usnout. Nejsem si jistá, zda to byl spánek, ale cítila jsem se, jako by se mi mysl odpojila od těla. Najednou mě nic nebolelo, cítila jsem jen klid a pocit absolutní správnosti. Hrudníkem mi procházela silná vibrace a obrovský příliv tepla, vnímala jsem, jak celým mým tělem prochází světlo, které se díky vibracím dostávalo do každičkého kousku mého těla, do promrzlých končetin, kde jsem najednou cítila teplo, měla jsem pocit, jak kdyby moje tělo zářilo a přišel ke mně pocit štěstí, lásky, bezstarostnosti.
Najednou neexistovala žádná bolest, jen konejšivý, hřejivý pocit, že všechno je v pořádku. Nevím, jak dlouho to trvalo, stalo se to přesně o půlnoci a když jsem se začala vracet zpátky do reality, uvědomovala jsem si postupně, co se stalo, bolest se vracela, ale to teplo v těle mi už zůstalo a hřálo mě to celou noc. Nikdy jsem nic tak silného a vše prostupujícího nezažila. Potom už žádný spánek nepřicházel, kdykoli jsem usínala, probudil mě pláč často se budícího Tomáška, kterému v té době bylo jen 10,5 měsíců a který ač nerozuměl tomu, co se stalo, vnímal všechny mé pocity a zrcadlil je zpátky.
Velmi brzy jsem pochopila, že tento zážitek bylo rozloučení se Honýho duše s tou mojí. Honýho duše v tu chvíli opouštěla svoje fyzické tělo a přišla mě uklidnit, obejmout, zahřát a ukázat, že všechno na světě je správně. Myslím si, že takhle podobně svobodně, správně a láskyplně se duše cítí po tom, co odejde ze světa a že Honý mi to na okamžik ukázal, abych uvěřila tomu, že je a bude v pořádku. A že se dějí věci mezi nebem a zemí, které očima nevidíme, rozumem nevysvětlíme, ale jsou prostě součástí našich životů. Jen se tomu otevřít a uvěřit. A to, co se dělo v dalších dnech a měsících
po Honýho smrti mě jen utvrdilo v tom, že smrtí život nekončí a že naši milovaní zemřelí tu s námi mohou být.“
To jsou první vlaštovky, které jsem vám dneska chtěla ukázat. A na co se můžete těšit příště?
Třeba na příběh o tom, jak neuvěřitelně mi vesmír přihrál do cesty nakladatelství.
