Ráda bych vám představila další oblasti a činnosti, které mně na mojí cestě bez Honzíka hodně pomáhají. Knížky mám ráda od malinka. Rituály mně smysl také dávají, dříve mě zajímaly hlavně různé tradice, oslavy, přechody ročních období, ale teď rituály získaly nové místo v mém životě. A karty? To pro mě byla oblast neznámá, na kterou jsem se dívala s lehkou nedůvěrou, nepochopením. Neříkám, že bych teď chodila ke kartářce se skleněnou koulí, ale povím vám o tom, co mně na mé cestě pomáhá, nakopavá (v dobrém), posouvá a svítí na cestu. A když už se blíží čas vánoční, třeba by to mohla být i inspirace pro nějaký vánoční dáreček 
Jsou to totiž asi jediné materiální, hmatatelné věci, o kterým v téhle děkovací sérii píšu. To je hezké, že? To nejdůležitější si prostě za peníze nekoupíme – pro koho to bude heslo letošních Vánoc?
Knížky
Představuji vám výběr prvních knížek, které se ke mě dostaly po Honzíkovi smrti a které mě moc pomohly uvěřit tomu, že smrt je přirozenou součástí života, že na ni můžeme nahlížet i jinak než jen na tragédii a absolutní konec, že i když odejde fyzické tělo, duše a vědomí pokračují ve své cestě a mohou být s pozůstalými v kontaktu, že věci se dějí z nějakého důvodu, který nám může být prozatím skrytý, že je třeba otevřít své srdce lásce a nacházet odpovědi sami v sobě.
Moje milá smrti – Veronika Hurdová
Myslím, že Veroniku alias Krkavčí matku není třeba představovat. Její osud je až překvapivě podobný tomu mému. Znala jsem ji už dlouho před Honzíkovou smrtí, měla můj obrovský obdiv, vůbec jsem nechápala, jak dokáže zvládat tři děti bez manžela, cestovat s nimi po světě, vzdělávat je doma a ještě k tomu psát blog a knížky. Teď mám pro ni absolutní pochopení a hlavně ze začátku pro mě byly její příspěvky na blogu a knížka obrovskou nadějí, že z tak strašné temnoty se člověk jednou může dostat. Jejím cílem je otevřít téma smrti, vrátit ji zpátky do našich životů a vnímat ji jako baterku, která umí posvítit na to důležité v životě. Při čtení její knížky jsem hodně brečela a hodně se smála, protože jsem přesně rozuměla tomu, co popisuje, naše zkušenosti a zážitky jsou tak podobné, že pro mě bylo obrovskou úlevou vědět, že to, jak se cítím, je v pořádku, že zažívá podobné pocity a že cesta životem může pokračovat.
Ledový muž – Wim Hof
O této knížce a otužování už byla zmínka dříve tu. Koupání v ledové vodě je pro mě nesmírný dobíječ energie a příjemných pocitů, je to tak intenzivní a zároveň zklidňující. Jezdíme už dva měsíce na koupaliště a pravdou je, že se mi všechny ty rýmičky a kašlíky vyhnuly a že jich nebylo tento podzim málo! A jsem moc pyšná na vás všechny, kteří se přidáváte a zkoušíte to opatrně také. Protože ta opatrnost a laskavost k sobě je v tom podle mě nejdůležitější
Miluj sám sebe jako by ti šlo o život – Kamil Ravikant
O této knížce už jsem se také zmiňovala dříve tu. Metody, které jsou v knížce, můžou sloužit jako takové malé každodenní rituálky. Na první pohled působí trochu potrhle, ale fakt to pomáhá Kouknout na sebe do zrcadla (ne takovým tím kritickým pohledem), ale fakt se na sebe usmát a říct si, jak se máte rádi. Při rozhodování se přemýšlet o tom, co byste udělali, kdyby jste se měli fakt rádi. Pochválit se a být k sobě laskavý ve chvíli, kdy se nedaří.
Možnost B – Sheryl Sandberg
Příběh další ženy, která přišla o manžela a zůstala sama se dvěmi dětmi. Popisuje svoji zkušenost se smrtí, se svými pocity na dně a hledáním cesty ke spokojenému životu. Východisko vidí v naší psychické odolnosti, kterou má každý jinak velkou, ale dá se posilovat, dá se s tím pracovat.
Krátký úryvek, který mě dává velký smysl. Sdílení pomáhá 
“Poté, co si lidé projdou utrpením, získají nové poznatky, které mohou nabídnout těm, kdo prochází podobnou zkušeností. Představuje to jedinečný zdroj pro životní význam, protože nejen naše životy mají díky tomu smysl – díky tomu má smysl i naše utrpení. Lidé pomáhají tam, kde byli sami raněni, a jejich rány tak nepřicházejí nazmar.”
“Lidé, kteří hledají ve své tragédii nějaký účel a smysl, mohou pokračovat v konání dobra, jež se pak stává součástí vlivu, který má zesnulý na svět.”
Rozhovory s nebem – Theresa Cheungová
Tato autorka má celou řadu knih, ve kterých popisuje příběhy a zážitky různých lidí, se kterými nějakým způsobem komunikovali jejich blízcí zemřelí nebo andělé strážní. Jsou to příběhy plné zvláštních náhod, synchronicit, návštěv zesnulých ve snech, zvláštních znamení či vzkazů třeba v podobě písniček, nápisů, lidí, na které narazíte v tu pravou chvíli. A víte, když něco takového zažijete sami, jste zmateni, nevíte, jestli je to možné a pak si o tom přečtete v několika různých knížkách, je to jako balzám na duši, ujištění a potvrzení, že racionálním přístupem nemůžeme pokrýt spoustu hezkých oblastí života.
Co když je to nebe – Anita Moorjani
Anita Moorjani proslula knížkou Musela jsem zemřít, o které už jsem také kdysi dávno psala tu. Co když je to nebe je volným pokračováním, ve kterém Anita sdílí svoji další cestu po té, co se zázračně uzdravila z rakoviny. V knížce popisuje také mylná přesvědčení, která jsou nám společností vkládána do hlavy a která nás omezují a vyvolávají strach. Mýty se týkají sebelásky a sobeckosti, zdraví, oddělenosti každého z nás, potrestání za hříchy po smrti, ega, ženy jakožto slabšího pohlaví a nutnosti být stále pozitivní. V knížce mimo jiné popisuje i zážitek blízké smrti a sdílí své poznání o tom, jak můžeme být s našimi zesnulými propojeni, jak nás mohou vést a v tichu nám vnukávat myšlenky a odpovědi.
Dopisy od Boha
Je to povzbudivá knížka, která obsahuje dopis na každý den v roce. Dopisy jsou psány jako vzkazy a povzbuzení od Boha, od Zdroje. Každý měsíc je tematicky zaměřený a každý dopis obsahuje pěkné zamyšlení. Rána byla hodně těžká, naladit se na děti, které jsou brzo ráno hyperaktivní a srovnat si hlavu, a tak jsem si zavedla malý ranní rituál. Po snídaní sednu s kávou k oknu, přečtu si dopis a vychutnám v klidu kávu (ok, někde to tak klidné není, děti hopsají okolo, ale většinou je něco za oknem zaujme a je to fajn naladění se do nového dne.
JáMy spřízněných duší – Petr Casanova
Myslím, že většina knížek od Petra Casanovy má potenciál posouvat člověka dále nebo hlouběji? Čekají na mě doma na poličce i další jeho knížky a z této jsem vlastně četla jen jednu kapitolu, protože se týkala právě smrti blízkého člověka, jmenuje se Beztělní svět. Souzním s jeho pohledem na nekonečnost duše a vesmíru i věčnost běhu života. Píše o tom, jak se duše cítí po smrti, jak dokáže vnímat celý život jako jeden celek, chápe všechny příčiny a následky, vnímá okolnosti a vše do sebe zapadá. Je to poznání, kterého my tady v našem ohraničením fyzickém těle asi nejsme schopni.
“Duše nikam neodchází. Duše se vrací domů…. My neztrácíme blízké. Nikam neodcházejí. Jejich tělesné schránky tu zůstávají, jejich duše nás neopouštějí.”
Dalším důležitým bodem je, že negativní myšlenky, pocity a situace patří k životu, nelze je odstranit, ale lze změnit svůj postoj k nim. Díky těžkostem máme šanci poznat sami sebe i druhé lépe, dna odhalují pravou podstatu člověka a pomáhají nám oceňovat opravdu důležité věci v životě.
Rituály
Vždycky jsem měla ráda různé tradice, oslavy, vědomé přechody z jednoho ročního období do dalšího a třeba i kojení jsem s Terezkou ukončila takovým mini rituálem a hodně to pomohlo nám oběma. Po Honzíkově smrti nabyly rituály mnohem důležitější místo v mém životě. Jsou to jednak takové mini rituálky, o kterých jsem psala už výše. S dětmi si také večer otevřeme okno a chvilku si povídáme s taťkou, aby měli prostor zůstat ve spojení. Na výletech malujeme kamínky a posíláme radost dál. Jsou to ale i významnější události a rituály. Jenže tenhle článek už je tááák dlouhý, že to asi nemůžu rozepisovat do detailu, určitě by se něco mohlo objevit jednoho hezkého dne v knížce. Tak alespoň pro inspiraci něco málo:
Myslím si, že poslední rozloučení s Honzíkem bylo rituálem samo o sobě. Nikdo z nás si nedokázal představit klasický pohřeb a cítili jsme silnou potřebu to udělat tak, aby to bylo co nejvíce v souladu s Honzíkovou osobností a co nejvíce doma.
Ukládání popela do země jsme udělali až několik měsíců po jeho smrti, během Svatojánské noci a také jsme se snažili, aby to vše mělo nádech rituálu a vědomého prožití situace. Věděla jsem, že to bude extrémně náročné, ale nechtěla jsem s tím mít spojené jenom smutné pocity. Vedlo mě heslo “zabalit bolest do lásky”, a proto i tento náročný akt jsme spojili s láskyplnými pocity směrem k Zemi i k nebi.
Během úplňků se také scházím s nejbližšími u ohně, povídáme si, rituálně spálíme, co už sebou nechceme vláčet, dáme si záměr pro nový měsíc, sdílíme a přemýšlíme o životě. A moc doporučuju i teď v zimě, u ohýnku je příjemně a to hvězdné nebe nad hlavou za to stojí!
Rituál poděkování tělu za porody dětí byl pro mě moc důležitý, protože jsem v sobě otázku dalšího těhotenství neměla ukončenou. Kdo zná Honzíka dobře, ví, že mluvíval o pěti dětech (věřím, že ze srandy), ale jeho smrt pro mě znamenala i bolestivé vyrovnávání se s touto oblastí. Jednoho dne mi přišla myšlenka, že je třeba tu bolest otočit ve vděčnost. Myšlenka zrála až na podzim dozrála do hezkého rituálu v kruhu mých nejbližších holek, kde jsme společně měly možnost poděkovat vlastními tělu za sílu, krásu, dokonalost a schopnost porodit krásné a zdravé děti.
Karty
Tak a pokud tu mám ještě nějaké čtěnáře, dostáváme se k výkladům karet. Asi dva týdny po Honzíkově smrti se ke mě dostalo video s výkladem karet, které se vázalo právě k období, kdy Honzík zemřel, mluvilo se v něm o změnách na kolektivní úrovni a také tam byl výklad pro jednotlivá životní čísla – a věřte mi, do té doby jsem o těch číslech ani nevěděla a když jsem se nad tím zamyslela, přišlo mi to jako nejvíc absurdní věc sledovat výklad karet online!!! Jenže, ten výklad není nějaké věštění, paní, která ta videa točí, má neuvěřitelný přehled, a tak moc to k mé situaci sedělo a já u toho tak brečela a zároveň mě to pumpovalo nějakým nadějeplným pocitem, že jsem u sledování karet online zůstala a celých deset měsíců mě její vhledy vedou, pomáhají zpracovávat náročné pocity, zbavují mě strachu a otevírají mě většímu vnímání sebe a lásky, která je všude kolem nás.
Druhý typ karet jsou karty výkladové, které si můžete koupit domů. Také jich několik mám a je pravda, že když občas potřebuju nakopnout, namotivovat, zlepšit náladu, sáhnu po nich. Máme dva druhy karet duchovně zaměřených, pak jedny karty radosti, které člověka učí hledat radost v každodenních maličkostech a také karty Cesta k sobě od mé oblíbené Lucie Ernestové, které jsou fajn i pro povídání s dětmi. Neberte to prosím jako nějakou reklamu, jen ráda sdílím, co by mohlo i někomu dalšímu pomoci
Tááák a kdo se dostal až na konec? Bude něco z toho pro vás inspirací? Ráda si přečtu i o vašich typech nebo zkušenostech
