Další veliké díky patří toulkám přírodou a procházkám v lese. Myslím, že se všichni shodneme na tom, že příroda a les léčí, ať tam přicházíte s jakýmkoli problémem nebo pocitem a nebo jen tak, pro radost a zklidnění. Já přírodu miluju od malinka a v lese jsem strávila velkou část života. I s Honzíkem jsme v přírodě nachodili spousty a spousty kilometrů a k lásce a úctě k lesu se snažím vést i děti. Sbíráme odpadky a ještě raději houby, stavíme skřítkům domečky, kocháme se, pozorujeme lesní život i stopy zvířat, proměnu přírody v průběhu roku, lezeme na posedy.
Týden před Honzíkovou smrtí jsme byli na běžkách v lese a dohodli jsme se, že každý měsíc odevzdáme děti babičce, vezmeme batoh na záda a prostě jen půjdeme, kamkoli, spolu, vypnout a jen tak být a povídat si. Nevyšlo nám to doslovně, ale zpětně to vnímám tak, že většina mých procházek posledních deseti měsíců byla kamkoli, spolu, vybrečet se, vypnout, zklidnit se a být, povídat si. A možná i kvůli tomu nabyly mé procházky přírodou mnohem hlubšího rozměru, zažila jsem při nich okamžiky obrovského očištění, úlevy, klidu a lásky, že bych asi nikdy dříve nevěřila, že je to možné. Takových léčivých zážitků se mi, děkuju!, dostalo tolik a tak pomáhajících, že cítím, že se s nimi mám podělit, ale většinu jich asi věnuji knížce, protože tam budou pěkně usazené v širším kontextu. Dnešním článkem bych hlavně ráda inspirovala k zamyšlení o tom, jak s námi může příroda komunikovat a že existuje spousta věcí mezi nebem a zemí, které si rozumem nevysvětlíme.
Dříve jsem byla dost rozumově založený člověk, duchovní svět a fungování vesmíru šlo tak nějak mimo mě, ale když chodíte přírodou a máte pocit, že s vámi komunikuje, že vám posílá znamení, že dostáváte odpovědi na otázky, útěchu na svůj smutek a bolest, klid a rovnováhu, když z lesa najednou odcházíte s úsměvem ve tváři, tak zjistíte, že duchovní svět s námi může být krásně propojený. Každou takovou toulavou procházku mluvím s Honým a skrze přírodu, nebe, slunce, mraky, duhu, malované kamínky a další různé “náhody” ke mně chodí odpovědi. Jediné, co je k tomu třeba je uvolnit se (to u mě často znamená vybrečet se, protože doma s dětmi to moc nejde), otevřít své srdce i mysl, vnímat přítomný okamžik a vnímat to napojení. Díky těmto procházkám a rozhovorům cítím, že můžeme být s našimi blízkými zemřelými spolu, i když ta forma je samozřejmě jiná a věřím, že tito naši blízcí mohou být našimi ochránci a průvodci životem i nadále. Doufám v to a moc si to přeju i pro děti.
Povím vám o jedné kouzelné procházce, bylo to v polovině února, všude sníh, slunce a třpytivo ve vzduchu. Vyrazila jsem ven a na kraji lesa jsem se zeptala “Honý, půjdeme spolu?” V tu chvíli cestu přeletěla žluna, brala jsem to jako potvrzení (pro vysvětlení, symbolika ptáků nám seslala mnoho znamení, proto jsem to tak hned pochopila). Mým záměrem bylo přemýšlet nad tím, proč Honzík zemřel a co se tím máme naučit. Při pohřbu jsem dostala krásnou knížku Malá duše a Slunce, ve které jedna dušička udělá pro svoji milovanou duši tu nejhorší věc, jen aby jí umožnila naučit se to, co ta druhá duše potřebovala. Nejsem ještě tak daleko, abych věřila tomu, že se naše duše kdesi na onom světě ještě před narozením na tomto dohodli, ale věřím, že něco tak strašného člověka buď semele a nebo zcela promění. A také věřím, až se tady na zemi moje duše doučí, co potřebuje, a udělá spoustu dobrého, že se naše duše budou moci opět sejít a být spolu.
A právě během této procházky mě docházelo několik klíčových oblastí, na které se v sobě zaměřit (mít se opravdově ráda, nehodnotit ostatní, pomalu plynout a souznít, ladit rovnováhu ve všech oblastech života, neplánovat moc, meditovat a vybírat si myšlenky, nenechat se jimi vláčet, posílat radost, lásku a inspiraci dál) . Povídala jsem si s Honým nahlas a při každém takovém uvědomění přišlo ptačí znamení jako potvrzení (a že jsem jinak těch ptáčků v tom mrazu moc nepotkala, zase dokonalé ne-náhodné načasování). Tu přeletělo káně, jiný dravec mi seděl nad hlavou, prolítlo hejno, seděli na silnici přede mnou, prostě tam vždycky byli v tu pravou chvíli. A možná si teď ťukáte na hlavu, ale fakt mi to strašně pomáhalo 🙂
A jak procházka plynula, opouštěly mě ty náročné, bolavé pocity a měla jsem pocit čím dál větší správnosti, jakože víte, že kráčíte po správné cestě a cítila jsem, co jsem dříve nikdy nezažila…vyloženě se do mě napumpovala láska, nikdy jsem tohle slovní spojení nepoužila, ale nešlo mi to jinak popsat. Od Honzíkovi smrti jsem takových momentů měla několik a to jste toho potom tak plní, že to chcete nějak poslat dál, někoho obejmout, nebo udělat něco hezkého, prostě si ten pocit nejde nechat pro sebe.
A tu jsem před sebou na kraji silnice u lesa uviděla dvě holky (paní a dcera). A hned jsem věděla, že se na ně musím aspoň hezky usmát, pozdravit. Jak jsem se blížila, viděla jsem, jak jedna z nich přešlapuje ve sněhu a nevím proč, ale hned mě napadlo, že tam bude srdíčko. A fakt že jo! Míjela jsem je a prostě jsem musela zastavit, poprosila jsem je, jestli si to můžu vyfotit a poděkovala jim za to, jak moc mi to právě v danou chvíli pomohlo. A víte proč tam byli? Protože měli do výtvarky nějakým způsobem ztvárnit srdíčko na Valentýna. No chápete, že tohle prostě nemůže být náhoda? 🙂
A pak jsem se smála a brečela a smála a brečela. Došla jsem domů, celkem povznesená ze všech těch uvědomění a sněhového srdíčka, potkala jsem ségru s dětmi a řekli jsme si, že Honzíka pozdravíme a zamáváme mu. A v tu chvíli byl přímo nad námi na nebi takový duhový oblouček, a protože duhu mám s Honým spojenou zase z jiných procházek, jen jsem děkovala za tu synchronicitu a napojení.
Víte, když to takhle píšu s vědomím, že si to přečtou různí lidé, mám trošku pocit, že můžu působit jak bláznivá Viktorka ze splavu nebo že píšu pomalu o jednorožcích co surfujou na duze, ale myslím, že jsem se zatím nepotmátla… a pokud jo, tak mi to nevadí 🙂 Dospěla jsem k tomu, že už svoji hodnotu neopírám o to, co si myslí ostatní, ale jak to opravdu cítím já. A je to hodně úlevné. Jedna z dalších věcí, které se poslední měsíce učím žít opravdověji.
A vidíte, jak je příběh jedné procházky dlouhý? Já to prostě neumím zkrátit, snad vás to nenudilo, třeba vás to podnítilo k tomu vyrazit do lesa, vypnout, nechat věci plynout. Věřím, že podobné napojení může zažívat každý z nás, i když zrovna neřešíte smrt milované osoby. Zároveň věřím, že právě ta milovaná osoba vás může vést a všemi možnými způsoby vám tady na zemi pomáhat, krásně je o tom psáno v knížce Rozhovory s nebem.
A co říci závěrem?
Les a příroda léčí.
Naši zesnulí s námi mohou zůstat v kontaktu a ve spojení.
Nebojte se otevřít své srdce i mysl, zázraky se dějí a náhody neexistují.
Poselstvím našeho života je láska, mějte se rádi a zůstávejte sami sebou.
