Pokračuju ve slibované sérii článků o tom, co mě pomáhá posledních 9 měsíců na mé cestě. První byl o Wimu Hofovi a jsem moc ráda, že se nás v Borové schází poměrně hodně a že se přidávají i lidi, kteří se se studenou vodou třeba moc nekamarádí a jsou pak mile překvapeni.
Dneska bych ráda napsala o něčem méně hmatatelném, ale takovém všeobjímajícím… Pro někoho už to bude možná trošku ezoterický a těžko představitelný, ale společným jmenovatelem mých zvláštní zážitků a (ne)náhod od Honzíkovi smrti je právě láska a světlo. Láska a světlo v nás, světlo jako symbol naděje a hřejivé paprsky slunce, které léčí.
Napíšu vám pár střípků svých zkušeností a jednoduchých technik, které kromě trochy času a vědomé přítomnosti nic nestojí, ale efekt mají.
Jednoho dne, po sérii neuvěřitelných náhod a spousty láskyplných momentů, mně došlo, že láska je ta odpověď, že je hybnou silou, že je to smysl našeho bytí a žití na zemi a že je to všeobjímající energie, která může mít tisíce podob a doprovází nás na každém kroku… a že to je ta nejdůležitější ingredience, která okoření náš život, přináší zázraky a víru. A díky tomu jsem začala vnímat, že i v té největší temnotě čeká malý plamínek světla, který je právě láskou vyživován. A tmu porazíme jedině světlem, nikoliv další temnotou.
A tak jsem se na tyto dvě ingredience začala více zaměřovat. Skvělá knížka, snadno a rychle se čtoucí, se jmenuje Miluj sám sebe jako by ti šlo o život (autor Kamal Ravikant). Je to poslední knížka, kterou Honzík četl a moc nám ji doporučoval.
Jednoduché tipy, které knížka poskytuje, vedou k tomu, jak mít sám sebe více rád. Autor tvrdí, že pokud budete jeho 4 jednoduché kroky následovat, začnou se dít ve vašem životě zázraky. Já se přiznám, že ty kroky nedodržuju úplně spolehlivě a v doporučené četnosti, ale i tak cítím, že to má efekt a že to do mého života přináší pozitivní změnu a láskyplnější vnímání sama sebe. Mezi jeho techniky patří pozitivní afirmace, ve které se ujistíte o tom, jak se máte rádi, meditace, pohled do zrcadla a otázka, co bych udělala, kdybych se měla opravdu hluboce ráda. I takový drobnosti dovedou změnit náhled na spoustu problémů a v případě nejistoty, strachu nebo zoufalství vás hezky za ručičku dovedou zpátky k sobě. Mě tyhle techniky pomáhají naladit si hlavu správným směrem ráno v posteli, aby člověk dobře vplul do nového dne (protože ta rána a uvědomování si smrti blízkého člověka byla krušná a tohle mi dodávalo potřebnou sílu vstát a jít).
A není to jen láska sama k sobě…nebo láska partnerská a láska k dětem… je to takový láskyplný a vědomý postoj k různým činnostem, k lidem obecně. Když řeším náročné situace s dětmi, snažím se (což znamená, že ne vždy to vyjde a ujedou mi nervy, čtěte dále, prásknu to na sebe) zastavit se a situaci řešit pod vlivem otázky, co by teď udělala láska. Nebo když se o něčem rozhoduju, přemýšlím, zdali se rozhoduju z pozice lásky nebo strachu. A jak je patrné z nového tetování i z nápisu na Honzíkově skály, snažím se volit lásku. Ne vždy to jde, ale je to cesta, po které se snažím jít, občas zaškobrtnu, občas upadnu, ale světlo na konci cesty mě vede dál.
A tím jsem se krásně dostala k světlu. Taky vnímáte jak děti září? Jak jim hrají oči a úsměv a jak to snadno a lehce šíří dál? Já to pozoruju hodně a začínám to vnímat i u sebe…jsou lidé a situace kde to jde tak nějak snadno a samo a naopak, kde to vázne a člověk se vzdaluje sám sobě a jedná pod tlakem očekávání, přesvědčení, zažitých vzorců… A to je další věc, kterou si teď více zvědomuji a zase mě to pomáhá vracet se na cestu, po které bych chtěla jít. A zase jsou v tom děti skvělí učitelé, škoda že my dospěláci jsme to už zapomněli a učíme se to zpětně.
A taky sluneční světlo je můj velký parťák. Mám pocit, že funguju na solární pohon, že mě slunko fakt dobíjí a myslím, že i mé blízké okolí 🙂 Třeba jednoduchá sluneční meditace, kdy se chvíli vyhříváte na slunku a představujete si, jak se to teplo a světlo rozlívá vaším tělem je hodně pomáhající.
A taky spousta takových zázraků a léčivých chvilek, které jsem zažila, souvisí se slunkem, nebem a světlem… to tu ale rozepisovat nebudu, je toho kupa, tak se těšte na knížku, ju, první reklama 🙂
A na závěr ještě jeden shrnující zážitek z posledních dnů. Děti měly takové náročnější chvilky mezi sebou (rozumějte Tomík rozbořil bunkr a roztrhl Terezčinu doktorskou roušku a pro ni to byl konec světa, náležitě se rozčílila a už byli v sobě) a já takové jejich potyčky fakt nemám ráda a nějak se mi nepodařilo zvolit si tu lásku a světlo, ale byla sem rozčílená jak čert, temno před očima 🙂 no titul matka roku by mě obešel obloukem. Potřebovala jsem do lesa trochu si srovnat a vyčistit hlavu, jak tyhle potyčky řešit lépe a s nadhledem…a jak už víte, často ne-náhodně nacházím hezké malované kamínky, které mi v danou chvíli nesou poselství…myslím, že slov netřeba…prostě láska a světlo… i když to někdy není jednoduché, ale takový je život. Když se to nezadaří, snažím si to příliš nevyčítat, mám se ráda, omluvím se, vysvětlím a příště to zkusím lépe 🙂
Co pomáhá vám? Kdo ještě funguje na sluneční pohon? 🙂
