Náš blog měl být hlavně o cestování, chtěla bych proto dneska jeden mini cestovní tip zmínit, ale přidám ještě kupu svých myšlenek a pocitů, které se s tím pojí, protože to prostě jinak v téhle době nejde a mně to moc pomáhá se z toho všeho vypsat. Svůj velký papírový blok mám už téměř popsaný a něco z toho bych ráda sdílela i dál, když cítím, že by to mohlo někde pomoci…
Od Honzíkovi smrti jsme s dětmi podnikli už několik párdenních výletů , žádné velké cesty letos nechystám, ale ve výletování si moc přeju pokračovat, bylo to jedno z našich mála předsevzetí pro tento rok a jeden z hlavních životních cílů. Ukázat dětem svět, překonávat nepohodlí, potkávat spoustu nových věcí a lidí a prostě spolu být venku. Na každý výlet jsme zatím jeli s někým, abych v tom nebyla s dětmi sama, ale cítila jsem, že musíme vyrazit i sami, protože když to zvládneme teď, zvládneme to už vždycky, to bylo heslo v mojí hlavě, které mi pomohlo se zbavit jakýchkoli sabotérských myšlenek.
A tak jsme vyrazili na tři dny, sami dodávkou. Abyste tomu rozuměli, dodávku jsem v minulosti párkrát řídila, ale jakýkoli Honzíkův pokus vysvětlit mi, jak se rozkládá postel, otáčí sedadla, přepínají všechny možné jističe a měniče, solar či topení, markýza, vše šlo bohužel jedním uchem dovnitř, druhým ven a nebo jsem rovnou řekla, že já to nemusím vědět, že to přeci obstará Honý, já se starám o děti. Ano, v autě jsme měli role jasně rozdělené. Doufám, že je jasné, milé dámy, jaké ponaučení z toho plyne. Díky šikovným dědům a klukům od našich sestřiček jsem se základní věci v autě naučila ovládat a Honzíkova mamka se mnou absolvovala prvních pár cvičných jízd. Vám všem velké díky 🙂
Každý výlet bez Honzíka přinesl spoustu různých druhů bolesti a smutku, píšu o tom otevřeně, stejně jako o tom mluvíme s rodinou. Myslím si, že cestou k uzdravení se je právě otevřené prožívání bolesti, a proto se ani těch výletů nechci vzdát, i když je to náročné. Ale když pak vidíte tu dětskou radost, co nového zažili nebo se naučili, tak to stojí za to. A když jste s dětmi sami tři dny v kuse, tak prostě jedete v jejich přítomnosti a na ty smutné myšlenky je mnohem méně místa. A s vděčností mohu říct, že jsme si výlet užili. Moc jsme toho nestihli, jezdili jsme pomalu autem a ještě pomaleji se courali od místa k místu a nebo se jen tak někde zasekli a já jsem spoustu času strávila pozorováním dětí a té jejich radosti v přítomnosti, žasla jsem nad tím, kolikrát za den zažijí úplné flow a naplnění činností, jako je přehrabování písku, kamení, přelívání vody a ježdění na odrážedle sem a tam. A tak si říkám, kdyby i my dospělí jsme za den udělali tolik “zbytečných” pohybů a měli tolikrát flow, jak bychom se asi cítili? Asi to budu muset některý den vyzkoušet s nimi, zkoušel to už někdo? 🙂
A teď už ten samotný tip na výlet. Už dříve jsme několikrát spali na pozemku Bezkempu a tuto službu mohu jen doporučit, zatím jsme s tím měli vždy dobrou zkušenost. První noc jsme přespali na farmě v Ještěticích kousek za Rychnovem nad Knežnou v mobilním domku na zahradě u farmy, kde si děti mohli prohlídnout zvířátka, měli jsme k dispozici vybavené zázemí a zahrádku s pískovištěm. Tam jsme strávili jen jeden den, ale bylo tam příjemně, odpočinkově.
Další dva dny jsme byli v kempu Western Vochtánka Potštejn. Kemp je menší, na louce, se základním zázemím, ale hned vedle Divoké Orlice, kde se dá i vycvachtat a hlavně házet milión kamínku do vody. Z kempu se po modré nebo žluté turistické značce dostanete na zříceninu hradu Potštejn (ale ne s kočárkem – to je třeba zvolit delší trasu po asfaltce). Na zříceninu je přístup možný pouze s průvodcem a protože nám zrovna spal Tomík v kočárku, tuto variantu jsme zavrhli a jen se pokoukali na kopci. A jelikož pršelo, zavítali jsme do zámecké cukrárny a také na mini výstavu pro děti přímo na zámku, která se jmenuje Pohádkov. Líbila se i ročnímu Tomíkovi, tak to bylo fajn. Kousek od zámku vede lipová alej podél Divoké Orlice, která má asi 1,5 km a vede opět do kempu, na začátku je i pěkné dřevěné hřiště. Kdyby bylo lepší počasí, určitě by se toho dalo zvládnout víc, my ale byli rádi, že v kempu byl ten den dvouhodinový program pro děti, ve stanu a tak jsme toho rádi využili.
Třetí den jsme si chtěli užít ranní pohodu a chvilku u řeky a pak se vydat směrem domů se zastávkou v Litomyšli na zmrzku a naše oblíbené hřiště Vodní valy.
No ale co se nestalo, teď přijde ta kouzelná část našeho výletu, ju? Příjezdová cesta do kempu byla pro mě lehce strašidelná – na naši dodávku moc úzká, blátivá a kopcovitá. Při cestě tam jsme dokonce potkali jinou dodávku a to vyhýbání se v tom kopcovitém svahu jsem už nechtěla zažít, a tak jsme s Terezkou poprosili taťku, ať nám pomůže, ať nikoho nepotkáme a projedeme to. Jenže než jsme vyjeli, zablokoval se mi telefon tak, že nešlo udělat absolutně nic, no pro mě lehká krize, jak to zvládneme bez navigace a volání komukoli, tak jsem zkusila aspoň Honzíkův telefon, navigace taky nešla…aspoň mapa…po chvilce lehkého stresu jsem děti ujistila, že to zvládneme a že nám taťka pomůže a jeli jsme. A tu blátivou cestičku jsme fakt projeli! A Terezka měli fakt radost! A moc jsme děkovali! A najednou se i ta navigace v Honzíkově telefonu rozpovídala a my jsme v pohodě dojeli domů! Možná to zní jako hlouposti, ale pro nás jsou to velké věci, pro mě i Terezku jsou důkazem toho, že když pošleme k nebi přání, máme tam někoho, kdo nám s ním pomůže a bude nás chránit. Podobných věcí se nám děje hodně a vím, že i Terulce to pomáhá vypořádat se s touto situací a může věřit, že ji taťka chrání.
A ještě jedna důležitá zpráva na konec. Jsem na nás pyšná, dlouho mi to trvalo, ale několik měsíců po Honzíkově smrti jsem se začala chválit a nebýt na sebe přísná. Jsem ráda, že jsme to sami zkusili a zvládli, jsem pyšná na sebe, že se učím zvládat vše v dodávce a že dětem ukazuju, jak se každý den něco učím nebo překonávám, a na děti, protože jsou to skvělý parťáci a cestovatelé. A kdo to teďka čtěte, taky se pochvalte, určitě najdete spoustu věcí, díky kterým na sebe můžete být pyšní. Podělte se 🙂
