…aneb člověk míní, život, osud, či kdo mění…. prostě když se člověk na něco fakt těší a dlouho to plánuje, tak se něco musí pokazit…Znáte to?
Nám se to zrovna stalo a asi bychom mohli být dost naštvaní, ale zkoušíme se na to podívat i z jiné stránky. Ale tak pěkně od začátku.
Od brzkého jara, co jsme koupili dodávku, jsme se těšili, že v srpnu vyrazíme na tři týdny do zahraničí a užijeme si dodávkového života, cestování, hor, tůr, vaření na plynové bombě, provizorního vybavení, táboráků, nových lidí, míst a chutí, prostě takové té cestovatelské svobody…Jenže ouha….Přišly hned dvě znamení… a já na znamení většinou tolik nevěřím, protože bych je pak hledala všude, ale prostě se stalo.
Náš plán bylo jet na pět dní do Českého Švýcarska se ségrou, přítelem a jejich půlroční holčičkou a pak plynule přes Německo přejet do Tyrolska, projet kus Rakouska a podle chuti a počasí objevovat i krásy Slovinska nebo se jet ohřát – zchladit k moři. Děckám se ale den před odjezdem až do Českého Švýcarska jet nechtělo, kvůli horku v autě při cestě, přeci jen neteřinka je ještě malá a moc necestovala, no ale nakonec se pořešilo auto s klímou a měli jsme vyrazit v pondělí.
V neděli odpo přijela babi a děda pohlídat Terezku, abychom my s Honým mohli ty tuny jídel, oblečení a všeho nezbytně akutně nutného vybavení nějak logicky narovnat do dodávky…přeci jen tři týdny v tak malém prostoru ve třech lidech vyžadují jistou organizaci, aby se člověk při hledání čehokoli úplně nezbláznil. Vše plynulo dobře asi prvních pět minut co přijela babička s dědou, protože jsem brzy zjistila, že náš kočičí miláček Rosie není doma. A to byla panika, panečku! Byly totiž otevřená střešní okna i všechna okna doma byly dokořán a tak mi hned v hlavě jely scénáře, že skočila na střechu nebo z okna a že je někde pod oknem v keři polomrtvá nebo že, v lepším případě, utekla dveřmi, když Honý nosil tašky dolů, a je teď někde venku ztracená. A fakt se hodně bojí aut, chudinka.
Začala velká pátrací akce. Ve stručnosti: celé odpoledne, 34 stupňů, pařák, 2-6 hledačů, 10 vylepených plakátů (na které jsem ve stresu napsala, že případnému zájemci, místo nálezci, bude vyplacena finanční odměna – naštěstí žádný zájemce nevolal 🙂 ), celý byt vzhůru nohama asi 5x, obchůzka všech sklepů v okolí, seznámení se se sousedy se slzami na krajíčku, nervy v kýblu, dovolená v čudu….a pak, obrovské překvapení, když se o půl sedmé večer přišla Rosie podívat do koupelny, jak Honý koupe Terezku. No málem nás trefilo, byla celou dobu zalezlá někde doma, ale asi nikdy nezjistíme kde, protože jsme byt opravdu prohledali, včetně pračky, ledničky a všech šuplíků i batohů odnesených do dodávky (majitelé koček pochopí, jak velkým lákadlem jsou pro kočky batohy a tašky). Obrovská úleva….jenže bylo sedm večer a my nebyly vůbec sbalení. A nejen to, myslela jsem si ještě, bláhová, že během odpoledne stihnu zavařit omáčku z rajčat a vypíglovat celej byt, abychom se vrátili do krásně čistého domova. No omáčku jsem fakt udělala, to by mi bylo těch rajčat líto, ale zbytek jsme hodně urychlili. A zvládli jsme druhý den vyjet po 10 hod do Českého Švýcarska, ale něco mi vrtalo hlavou, že bychom tam snad jezdit neměli, že to jsou takové dvě zvláštní náhody,…ale radost z nalezené Rosie, která se vlastně vůbec neztratila, ty chmury přehlušila.
O našich aktivitách a výletech v Českém Švýcarsku je na blogu samostatný článek. Pobyt tam jsme si užili s malinkými dětmi i v těch hrozných vedrech. Honý v půlce pobytu dostal úpal, to bylo nepříjemné, ale doufali jsme, že to brzy odezní. Ale ejhle, v pátek jsme se rozhodovali, zda jet domů (protože Honýmu bylo stále špatně) nebo zda pokračovat do Německa. Naštěstí jsme se rozhodli jet domů. Hned od začátku byla cesta autem náročná, Terezka pořád kňučela a říkala bolí bolí… po chvíli cesty vyblinkala celou snídani. Aha, asi se jí udělalo špatně, dali jsme pauzu, odpočinuli si a jeli dál, ale bohužel blinkání a knučení přibývalo. No, asi to popisovat nemusím. Rychle nám došlo, že Honý neměl úpal, ale střevní chřipku, a že ji teď má Terezka. Popravdě, cesta byla dost děsivá, jeli jsme přes 6 hodin a skončili jsme na pohotovosti, kde dali Terezce injekci na uklidnění toho zvracení, dehydratovaná naštěstí nebyla. A tradáá, druhý den ráno probudilo zvracení a bolest břicha i mě. Máme za sebou teda dost náročný víkend, kdy nám všem bylo špatně, byli jsme unavení, protivní a jediné, co jsme chtěli, bylo spát (já a Honý) a prohlížet fotky (Terezka). Nechtěli jsme infekci dál šířit, takže jsme tu byli tři dny zavření v takové karanténě a bylo to docela na palici, ale teď už se to lepší 🙂
Tudíž naše plány na velký výlet se trochu zbortily, ale s přibývající sílou a odeznívající bolestí žaludku se nám opět začíná chtít někam vyrazit… jen musíme dát trochu oddych, aby se Terezka srovnala a byla v pořádku. Je to totiž během měsíce druhý střevní problém, který má, a tak nám to ty prázdniny trochu narušilo. Ale zdraví je nejpřednější!
A když jsem psala, že se na to zkoušíme dívat i z jiné stránky, tak jak tedy?
Třeba že zdraví opravdu je to nejdůležitější a člověk by za to měl být každý den vděčný. A neměl by si to uvědomovat jen tehdy, když mu není dobře.
Třeba že se věci v životě dějí z určitého důvodu, který nemusí být zřejmý na první pohled.
Třeba ta chřipka byla takovým dalším znamením, proč nepokračovat v cestě.
Třeba když vyjedeme později, bude lepší počasí,.. nebo nám bude přát něco jiného, dobrého…
Třeba jsme se zase trochu více poznali, protože aby nám všem bylo během chvilky takhle špatně, to jsme ještě nezažili…a jsme moc rádi, že máme jeden druhého.
Třeba že kdyby vás to potkalo taky, tak na blinkací žaludek mi hodně pomohla ultra ledová bezovka.
Příště snad už něco více cestovatelského 🙂
